Festival Wien Modern, jeden z největších festivalů hudby 20. a 21. století v Evropě, začal v neděli 28. října koncertem ve vídeňském Konzerthausu. Na otevíracím koncertu zazněla díla Johna Cage, Arnolda Schönberga a v premiéře jsme slyšeli skladbu rakouského autora Johannesa Marii Stauda. Hrála Vídeňská filharmonie, bez dirigenta.
Wien Modern založil dirigent Claudio Abbado ještě v roce 1988, nedělním matiné tedy festival vstoupil již do svého jednatřicátého ročníku. Součástí festivalového programu jsou stěžejní díla minulého století, nechybějí však ani premiéry skladeb, zároveň se v rámci Wien Modern konají i nejrůznější přednášky nebo diskuse. Co mě na festivalu ale fascinuje nejvíc, je jeho výpravnost a zájem hudební obce. Vídeň je spíše vnímaná jako Mekka klasické, starší vážné hudby – již zahajovací koncert však ukázal, že vídeňské publikum dovede velký sál Kozerthausu zaplnit, i když se jedná o hudbu „modernější“. Ostatně docela výmluvný je i fakt, že na festivalu vystoupili vídeňští filharmonikové.
Koncert otevřela ikonická skladba amerického skladatele Johna Cage, 4’33“. Čtyři a půl minuty ticha pro libovolné obsazení jsou často chápany jako upozornění na to, že hudbou se mohou stát všechny zvuky kolem nás. Připadalo mi celkem zábavné zažít orchestr, který je celosvětově vyhledávaný kvůli dokonalému interpretačnímu umění, téměř pět minut potichu sedět na jevišti. Posluchače tato situace místy nutila k úsměvu, za sebe však musím říct, že mi minuty ticha připadaly nesmírně osvěžující a opravdu jsem se nastavila na to, abych vnímala každý drobný zvuk.
Takovýto úvod by možná nebylo špatné zavést pro všechny koncerty, měla jsem totiž pocit, že jsem se pak na následující skladbu, Zjasněnou noc Arnolda Schönberga, dovedla soustředit mnohem citlivěji. Zazněla v mladší verzi pro smyčcový orchestr a jednalo se o opravdu skvělé provedení. Ansámbl předvedl kompaktní, měkký zvuk, proměnlivý podle aktuální nálady skladby, kompozice byla perfektně vystavěná od nejdrobnější fráze až k celkovému obrazu. Myslím, že se hráčům velmi dobře povedlo vystihnout charakter díla: v podstatě pozdně romantický, již ale s náznaky Schönbergova expresionizmu.
Na programu bylo i další Cageovo dílo, Sixty-Eight. V kompozici je předepsaných patnáct tónů, rozdělených do „časových skupin“, začátek a ukončení jednotlivých tónů přitom záleží na každém hráči. Z popisu to nemusí znít jako skladba, ve které se něco zásadního děje, ve skutečnosti však v rámci každého časového úseku lze zpozorovat nespočetné množství drobných proměn, různorodých nasazení, dynamických odchylek. Samozřejmě, tento zážitek může zprostředkovat pouze opravdu kvalitní interpretace: té jsme ale v neděli celkem určitě byli svědky.
Závěr patřil skladbě Johannesa Marii Stauda, výrazného rakouského autora, jehož operu Die Weiden momentálně již připravuje Vídeňská státní opera na prosincovou premiéru. V Konzerthausu zazněla jeho kompozice Scattered Light pro „nevyvážený, nedirigovaný orchestr“ (für unbalanciertes und undirigiertes Orchester). Slovem „nevyvážený“ přitom autor naráží na obsazení orchestru: vynechává hlubší smyčce a vyšší dechy. Téměř v celé skladbě je přítomné ostinato, v různém tempu a často v klavíru, které působí jako puls, sjednocující a centrální rovina díla. K ostinátním tónům se dokonce dění občas vztahovalo i v tonálním smyslu, byly to však spíše výjimečné případy. Kontrastně vůči ostinatu vystupovaly plynulejší linie, většinou ve smyčcových nástrojích. Skupinám nástrojů skladatel místy předepsal i náznaky motivů, témat – smyčce se třeba často ozývaly s klesajícím, stupnicovým postupem. Navzdory názvu mi kompozice připadala skvěle vyrovnaná, vyvážená, dobře fungující, smysluplná a velmi podmaňující. Nadšené reakce publika byly zcela na místě.
Festival Wien Modern potrvá až do konce listopadu. Představí se zde například Agata Zubel, Ensemble Modern nebo komorní orchestr Camerata Salzburg.
