21. listopadu přineslo Ostravské centrum nové hudby v pražském sálu DOX+ další večer v sérii koncertů „Zásadní“ nazvaný Zásadní Rzewski & přátelé. Nabídlo tak nahlédnutí do tvorby důležité osobnosti americké hudební avantgardy, skladatele a klavíristy Frederica Rzewského (1938–2021) i jeho životních souputníků a přátel – skladatelů Alvina Currana, Christiana Wolffa a Petra Kotíka, kteří s Rzewskim spolupracovali více než padesát let, a také interpretů v čele s klavíristou Daanem Vandewallem. Zazněl výběr skladeb, které byly v posledních letech k slyšení v Ostravě, což ovšem v případě těchto mimořádných kusů nebylo nikterak ke škodě. Takto dohromady naopak vytvořily velice zajímavý program pozoruhodné hudby i souvislostí mezi spřízněnými autory, kteří se svým společným důrazem na nespoutané vyjádření vymezovali – či spíše byli vymezováni – vůči starší generaci „darmstadtských“ osobností metodicky sešněrované Nové hudby v čele s Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem či Luigim Nonem.
Frederic Rzewski v roce 1966 (společně s Alvinem Curranem a dalšími) spoluzaložil improvizační soubor Musica Elettronica Viva – a právě z této doby vzešla také první skladba večera Les Moutons de Panurge, „procesní“ kompozice s jasnými instrukcemi a pokyny, ale i místy improvizace. Všichni hudebníci hrají společně stejnou melodickou linku, kde se jednotlivé tóny postupně po jednom přidávají až jejího do kompletního tvaru o 65 tónech, a pak zase odebírají. Kdokoli se v průběhu skladby „ztratí“, měl by „zůstat ztracen“. Často se tak zprvu průzračná sazba unisono partů více či méně „zamlží“ tím, jak se jednotliví hráči oddělují od onoho „základního proudu“. Tato interpretace sedmnácti hráčů Ostravské bandy včetně Petra Kotíka se však vyznačovala především precizní souhrou – byť se některé jednotlivé party přece jen postupně oddělily a pokračovaly po vlastní ose. Hudební proud se tak sice lehce rozpil, hypnotická ústřední melodie si zde ovšem po celou dobu zachovala jasné kontury.
Skladatel a klavírista Christian Wolff, který se s Fredericem Rzewskim spřátelil již během studií na Harvardu, je zároveň osobnost spojená s Petrem Kotíkem a Ostravským centrem již od jeho počátků, a stejně jako Petr Kotík a Alvin Curran je též spolupodepsán pod letošním Ostravským manifestem znovu upozorňujícím na důležitost svobodné, autentické současné tvorby. U příležitosti tohoto prohlášení byla na závěrečném koncertu letošních Ostravských dnů premiérově uvedena jeho For 38 Players. Reprízy se tato skladba pro symfonický orchestr (zde ONO – Ostrava New Orchestra) dočkala právě nyní v Praze. Jeho více než půlhodinové předávání motivů a melodií mezi hudebníky se vyznačuje typickou kolážovitostí a „střihovým“ principem. Wolff tu příliš nejde vstříc hloubce samotné myšlenky a jejího rozvíjení, spíše řadí jednotlivé ústřižky a těká od jedné ke druhé, aniž by v onom neustálém proudu na některé déle spočinul. Toto neustálé „načínání“ myšlenky je vlastně opačný přístup od Kotíka nebo takového Feldmana, Wolff zde ovšem důkladně prozkoumává zejména možnosti instrumentace, kombinací nástrojů a orchestrálních sekcí.
Rzewského celoživotní přítel Alvin Curran, s nímž sdílel zejména náklonnost k improvizaci, je taktéž častým představitelem Ostravských festivalů (na letošních Ostravských dnech fantastickým způsobem improvizoval na klavír během „improvizačního večera“ a figuroval i ve výše zmíněném závěrečném programu „High Noon“. Před dvěma lety byla v Ostravě na Masarykově náměstí uvedena nová verze jeho skladby Era Ora (On Wheels), z poslední doby je pamětihodné také jeho provedení mamutího klavírního cyklu Inner Cities v roce 2019). Tento večer uvedená Why is this night different from all other nights představuje melancholickou sérii krásně tísnivých akordů (pro smyčcový orchestr, akordeon a tubu) pokládaných na sled různorodých samplovaných konkrétních zvuků, které zde vybíral a ovládal sám skladatel. Střetávají se tu dva naprosto odlišné zvukové světy, ale snad právě proto to tak dobře funguje. Tato přepracovaná verze pro smyčcový ansámbl byla uvedena na Ostravských dnech již před dvěma lety, právě v památce Rzewského, zesnulého o pouhé dva měsíce dříve. (Během onoho úvodního programu Ostravských dnů ostatně zazněly i Rzewského Les Moutons de Panurge.)
Spontano Petra Kotíka byla též skladba věnovaná Fredericu Rzewskému, a to již u příležitosti jejího vzniku v roce 1964, jako zamýšlenému sólistovi tehdejšího plánovaného pražského provedení. V Ostravě ji pak Rzewski společně s Ostravskou bandou odehrál v roce 2019 (nahrávka byla vydána na nedávné kompilaci Ostrava Days Live 2019–2021). Kotík se v této relativně strohé skladbě odklání od své dosavadní striktní kompoziční metody ve prospěch nahodilosti. Nástupy jednotlivých nástrojů řídí časomíra, dynamiku partitura, délka not ovšem závisí na libovůli interpretů. Těmi zde byli hráči Ostravské bandy s klavíristou Daanem Vandewallem.
Frederic Rzewski byl kromě jiného mimořádně schopným skladatelem variací. Vedle proslulé klavírní kompozice The People United Will Never Be Defeated! z roku 1975 je pozoruhodný jeho A Long Time Man, cyklus 24 variací na pracovní píseň z texaských věznic pro orchestr a klavír z let 1979–1980. Kompozici, která mimořádně zazněla letos v létě na Ostravských dnech, i nyní provedl Ostrava New Orchestra spolu s hráči Ostravské bandy, tentokrát pod taktovkou Petra Kotíka. Ve skvělé souhře zde orchestr vydal divé zvuky i uhlazené plochy – a Daan Vandewalle svůj plamenný klavírní part s gejzíry tónů, agresivními clustery i elegantními melodiemi. Doprostřed této plastické, barevné, důkladně propracované – mohli bychom říci kompletní – hudby vložená mrazivá kadence „Chain Gang“ s chrastěním řetězů a ostrými údery kladiv byla taktéž opět ohromující (jedním z předem neohlášených interpretů na kladiva, sekery a kovadliny zde byl i Jiří Stivín).
„Člověk sám je poslední záhadou,“ píše Oscar Wilde ve svém dopisu z vězení zvaném De profundis, který napsal v roce 1895 Lordu Alfredu Douglasovi jako osobní zpověď a obžalobu nespravedlnosti trestního systému i tehdejší společnosti. Frederic Rzewski a jeho tvorba ovšem nejsou záhadou Daanu Vandewallemu, blízkému příteli a interpretovi jeho hudby z nejpovolanějších. Tuto skutečnost prokázal i v závěrečné skladbě večera pro klavíristu a narátora v jedné osobě, nesoucí název Wildeova rozsáhlého textu. Rzewski zde vedle náročného, ironického, pochmurného i hravého klavírního partu předepisuje i text čerpající z Wildeova dopisu a další hlasové i herecké pokyny. Vokální kejkle, herecký i recitační výkon Daana Vandewalleho pak byly jednoduše úžasné – recitace, prozpěvování, broukání a hvízdání, funění a další výkřiky a citoslovce, a nadto krkolomný klavírní part ve výborné interpretaci. Vedle široké palety emocí i hudebních výrazů, až neobvykle rozsáhlé pro sólovou skladbu, zde vidíme Rzewského výsměšného, ale i hluboce lidského. (Tuto skladbu Vandewalle též uvedl na předloňských Ostravských dnech, na koncertě De profundis věnovaném památce skladatele.)
Názorově neústupný, stylově různorodý a nadevše osobitý Frederic Rzewski komponoval skladby hravé i závažné – a nezřídka, pro maximální účinek, obé zároveň – a také hluboce promyšlené a propracované. Některé z nesčetně tváří jeho tvorby i té jemu blízkých pak úspěšně poodhalil právě tento mimořádný večer.
