„Interpreti sedí na židlích a před nimi jsou pouze notové stojany s party, účinkující pak…“ Jedenácté bienále současné hudby Ostravské dny odstartovalo 19. srpna již tradičně v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Desetidenní festival zahájila Trace for Orchestra (1964) amerického avantgardisty Roberta Wattse (1923–1988). Hráči Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra sedící venku před prostorem starých koupelen na pokyn dirigenta Jiřího Rožně zmíněné party na stojanech zapálili.
Mimořádně působivé gesto, nazvané Petrem Kotíkem „naše Má vlast“, v sobě neslo celou řadu významů. Pohled na živel stravující noty vyvolal hlubokou symboliku nadčasovou i paralely bezútěšně aktuální. Olympijský plamen letošní přehlídky současné hudby tak byl zažehnut, společně s nevyřčeným varováním týkajícím se spotřeby spalující celé životní prostředí.
Úvodní program nazvaný „Start“ pokračoval uvnitř prostoru Brickhouse světovou premiérou skladby Theatre of the Mind Rolanda Dahindena. Kompozice stojící na virtuózních rozšířených technikách a neustálé pozvolné proměně hudebního materiálu je zároveň přehlídkou interpretačních možností basklarinetu – zde v rukou Garetha Davise, který náročný nástrojový part ještě doplňoval hrou na velký buben a dalšími jemně motorickými finesami. Živá elektronická složka (Mikuláš Mrva) pak dále obohacovala výsledný dojem a v průběhu skladby vytvořila prakticky rovnocennou složkou, respektive druhý part skrze opakování a vrstvení již zaznělých motivů.
Přepracovaná verze skladby Why is this night different from all other nights Alvina Currana byla věnována památce nedávno zesnulého skladatele Frederica Rzewského, který měl letos opět být hostujícím skladatelem Ostravských dnů. Řadu zahuštěných orchestrálních akordů (o poznání hutnějších, tísnivějších než na nahrávce této skladby z roku 1995) prokládala jednak stopa konkrétních zvuků složená z více či méně identifikovatelných samplů, jednak ruchy a další vstupy nástrojů a předmětů v rukou hráčů Ostravské bandy, Ostrava New Orchestra a skladatele u klavíru. Impozantní pásmo udržující vysoké harmonické napětí umně oscilovalo mezi ponurostí a odlehčenějšími okamžiky a díky sekvenčnímu principu evokovalo dramatický film prezentující rozličné vzpomínky a záblesky ze života.
Frederic Rzewski byl během úvodního programu zastoupen i svojí skladbou Les Moutons de Panurge (Panurgovy ovce) z roku 1969, „procesuální“ kompozicí s postupně konstruovanou a opětovně dekonstruovanou melodickou linkou a nápaditým doprovodem. Jak uvádí programové slovo, „díky své rafinované stavbě je kompozice Les Moutons de Panurge dílem tematizujícím chybu, možnost selhání při interpretačním výkonu a stádní mentalitu hudebního souboru…“ Skladbu provedli interpreti ve složení Petr Kotík (flétna), Małgorzata Hlawsa (flétna), Adam Richter (trubka), Andrej Gál (violoncello) a přítomné publikum. Skladba totiž zároveň obsahuje instrukce pro obecenstvo, které má vydávat zvuky dle předepsaného rytmu. Hudebně mimořádně znalé publikum se ihned přidalo a záhy se také spontánně objevily nápadité rytmické a dynamické variace. V prostoru starých koupelen se tak okamžitě rozhostila velmi odlehčená, zábavná atmosféra.
Výborně sestavený program „Start“ nabídl kromě výtečných interpretačních výkonů i průřez hudbou dneška či nedávné minulosti v její rozmanitosti. Jako jistý kontrapunkt zavedeným jménům posloužil druhý program večera „The Coming“, prezentující sedm skladeb mladých skladatelů (rezidentů Institutu Ostravských dnů), většinou vzniklých v posledních dvou letech.
Pásmo zahájila María de Grandi Ruzafa sebezpytující improvizací (či spíše zvukovou aktivitou) Introspective State #5 – volně tvořenou živou elektroakustickou stopou s využitím „preparovaných“ houslí ležících na stole, elektrické kytary a řady zvukových filtrů a efektů. Zvukovou složku doplňovala projekce na zeď s několika výroky včetně takřka axiomatického tvrzení „everything is an experiment, even this“ (vše je experiment, i toto). Úvodní položka tohoto programu mimo jiné otevřela otázku role tohoto typu improvizovaného uměleckého zkoumání sebe sama na podiu, a role – či participace – posluchače u tohoto typu dění.
Introspektivní zkoumání vystřídala skladba Justin Bieber – Baby (remix) Maca Waterse, zvuková destrukce popového šlágru na způsob breakcoreových „rekompozic“ francouzského hudebníka Igorrra. Zvukovou stopu nemilosrdně „rozemleté“ Bieberovy původní nahrávky nápaditým způsobem doplňovalo živé trio lesního rohu (Jan Garláthy), pozounu (Jen Baker) a perkusí (Anežka Nováková), které dále skrze své nástroje dále karikovalo refrénový popěvek a další melodie nechvalně proslulé písně.
[Locked] Down in the Basement Christiana Ferlaina pak tematizovala nedávnou (a do jisté míry stále aktuální) společenskou i tvůrčí izolaci skrze niternou melodii pro basklarinet v rukou Garetha Davise, přecházející do ruchů, multifonik a dalších rozšířených technik. Neméně pronikavým způsobem otiskl své zkušenosti do hudby také Aurés Moussong ve skladbě Middle Eastern Flashes. Klarinetista Lukáš Daňhel zdatně interagoval s elektroakustickou stopou obsahující rozličné samply, ozvěny autorových vzpomínek z Blízkého východu. Živou elektroakustickou stopu pak k mimořádně působivému efektu využil Forrest Eimold – v jeho kompozici Paraclete dochází k až metafyzické deformaci zvuku partu houslí (María de Grandi Ruzafa), složeného z úryvků sólových pasáží Mahlerovy Symfonie tisíců, skrze elektronické efekty.
Nástrojové interpretaci jako samostatnému tématu se pak věnovaly zbylé dvě skladby – Mattheus 6:3 Gergelyho Zoltána Szabóa pro sólový kontrabas provedená Jamesem Ilgenfritzem byla postavena na glissandech a perkusivních zvucích, s efektem prohloubeným postupným podlaďováním nástroje. (Využité postupy připomněly mimo jiné skladby Music for 3 Petra Kotíka či Beyond Ignorance pro postupně rozlaďované sólové violoncello Coryho Brackena, uvedené na Ostravských dnech 2017.). Four Sections Federica Pozzera pro pozoun (Jen Baker) pak fungovala především jako instruktážní kus o vlivu dechu na provedení hudebního materiálu.
Program skladeb rezidentů Institutu letos nabídl nezvykle rozsáhlé – až integrální – využití postupů a možností elektroakustické hudby, prezentovaní skladatelé však takřka bez výjimky zároveň prokázali pečlivý důraz na nástrojové interpretační techniky.
Završením úvodního programu pak bylo provedení skladby Aus den sieben Tagen (1968) Karlheinze Stockhausena, cyklu patnácti textových skladeb pro neurčený počet hráčů a trvání. Jde o příklad jeho „intuitivní hudby“ stojící na odlišných principech než běžná hudební improvizace. Hodinové provedení Stockhausenovy skladby uzavřelo první večer Ostravských dnů neobyčejně působivým hudebním proudem bez zřetelných předělů, procházejícím pozvolnými proměnami mezi jednotlivými částmi. Absolutní soustředění a vzájemné naladění hráčů volně rozestavených v potemnělém, vkusně nasvíceném prostoru Brickhouse vedlo nejen každý aktuální moment a zvukový detail tohoto hluboce meditativního zážitku, ale zároveň upevnilo jasně vystavěnou strukturu celku. Interprety tohoto závěrečného programu, či spíše tvůrci této takřka transformativní zkušenosti byli Gareth Davis (basklarinet), Roland Dahinden (pozoun), Ben Zucker (perkuse), María de Grandi Ruzafa (housle), Lisa Bednarz (viola), Markéta Schaffartzik (zpěv) a Mikuláš Mrva (elektronika).
V nejbližších dnech následuje osmnáctihodinový maraton Dlouhá noc, minimaraton elektronické hudby a zejména program Orchestra opening, na němž se 22. srpna opět představí Ostrava New Orchestra s programem složeným z větší části ze světových premiér.
