Recitál Ivana Moravce , který opožděně uspořádala Česká filharmonie 21. června 2011 v Rudolfinu u příležitosti umělcových 80. narozenin, se bezpochyby zařadil k nejvýznamnějším událostem uplynulé koncertní sezony. Ctitelé charismatického pianisty zaplnili Dvořákovu síň do posledního místa, a kdo si nestihl koupit program před zahájením recitálu, měl smůlu, protože o přestávce byly už všechny programy vyprodané(!). Jen málokterý klavírista si troufne v osmdesáti letech na celovečerní recitál – pianistické legendy, které to dokázaly, vstoupily do dějin. Ivan Moravec nejenže si v osmdesáti může takový recitál dovolit, ale navíc si vybral skladby, které ani zdaleka nenaznačují, že by pomýšlel na odpočinek. Svůj koncert zahájil náročnou Bachovou Chromatickou fantazií a fugou d moll BWV 903 . Přednesl ji pevným, jistým, zřetelným a přitom velice zpěvným úhozem, jenž Bachově hudbě velice svědčí. Následujících 32 variací c moll WoO 80 Ludwiga van Beethovena pojal klavírista překvapivě poeticky, a to včetně tématu, které se nezřídka hrává dost razantně. Mnohé variace, zvláště v druhé části díla, byly po zvukové stránce opravdovou lahůdkou – Ivan Moravec v nich doslova čaroval. Neméně nadchla i Debussyho suita Pour le piano : rychlé krajní věty měly průzračnost a vůni jarního vzduchu a měkká barevnost Sarabandy snesla srovnání s nejkrásnějšími plátny Renoirovými. Celou druhou část recitálu věnoval Ivan Moravec dílu Chopinovu. Pokud jsme už v první polovině koncertu obdivovali poetičnost jeho hry, pak v Chopinových skladbách (Nokturno e moll op. 72/1 , Polonéza – Fantazie As dur op. 61 , Scherzo č. 2 b moll op. 31 ) Ivan Moravec jen znovu dokázal, že se o něm právem mluví jako o „básníkovi klavíru“ – nástroj pod jeho prsty mluvil i zpíval jako lidský hlas. Úžas pak budila pianistova práce s časem – takový nadhled si mohou dovolit jen ti největší z největších. Přestože během náročného koncertu zaznělo tu a tam pár drobností, které by na live nahrávce bylo potřeba upravit, nic to nemění na skutečnosti, že Ivan Moravec své posluchače opět zcela okouzlil. Dlouhotrvající nadšené ovace vstoje jen znovu potvrdily, jaké oblibě a úctě se tento věčně usměvavý pianista těší u pražského publika. Tři chopinovské přídavky – Preludium A dur a dvě mazurky – završily večer, jenž svou atmosférou patřil k nejkrásnějším, jaké jsem kdy v Rudolfinu zažil.
