O tom, jak důležitým přínosem pro český hudební život je Tomáš Netopil, jsem se opět přesvědčil na dvou pražských koncertech. Nejprve na přelomu ledna a února s FOKem a 21. února (reprízy 22. a 23. 2.) v Rudolfinu s Českou filharmonií. Bez výhrad akceptoval program, jenž měl původně připravit Jiří Bělohlávek – Dvořákovy Symfonické variace, Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 Es dur a Elgarovy variace Enigma.
Symfonické variace stojí neprávem ve stínu skladatelových symfonií, cyklu V přírodě nebo například Karnevalu, přičemž jde o dílo, nebojím se napsat, geniální, plné neskutečné invence a je jen na dirigentovi a orchestru, jak s partiturou naloží. Charakteristické variace sice byly běžným skladatelským produktem 2. poloviny 19. století, ale dílo není obvyklé. Vedle hýřivé invence, kterou mu záviděl i Brahms, a užití lydické kvarty v tématu, použil netradiční metrickou strukturu 7 – 6 – 7. Téma i následných 28 variací Netopil pečlivě vypracoval a výrazově diferencoval. Není snadné, aby vše znělo jasně a transparentně, protože je zde široké spektrum nálad a instrumentačních proměn. Dirigent inspiroval hráče k mimořádně kvalitní práci a orchestr opět potvrdil, že Dvořák je jejich erbovním skladatelem. Obzvláště oceňuji variace č. 19 B dur, č. 25 Ges dur, č. 26 D dur a poslední v C dur (brilantní byla fuga). V živě kantabilním ohňostroji se blýskli i někteří hráči České filharmonie, zejména pak koncertní mistr Jan Mráček.
Stejně energicky a s upřímným nasazením zatopil dirigent pod kotlem České filharmonie v Šostakovičovi, v němž byla rovnocenným partnerem nimbem hvězdně ozářené cellistky Alisy Weilerstein, z níž se stala během několika let (na počátku díky Jiřímu Bělohlávkovi) poměrně častá partnerka orchestru. Interpretačně logicky dešifrovat dílo, jež náleží v cellovém repertoáru k nejobdivovanějším, se skladatelovým monogramem, enigmaticky zašifrovanou melodií písně Suliko, kterou miloval Stalin, s rytmickými a melodickými ozvuky lidových písní, citacemi a inspiracemi vlastní hudby, není snadné. Netopil se toho zhostil mistrovsky. Možná by se dalo diskutovat o míře sarkasmu, drsnosti, exprese a vášnivosti, ve hře sólistky bych si dokázal představit v krajních větách trošku více nadhledu, jaký jsem slýchával u Mstislava Rostropoviče (například na MHF Pražské jaro 1997), nicméně provedení bylo mimořádné, především lyrické Moderato, kde skladatel mistrovsky vyjádřil sovětské bezčasí, a Kadence, vizitka vrcholu violoncellové techniky. Jakkoliv je mi kompozičně bližší Šostakovičův První houslový koncert, byl to bezesporu vrchol večera, který nepřekonalo ani výborné provedení Elgara. I zde ukázali někteří členové orchestru vysoké kvality, především hornista Ondřej Vrabec.
Variace Enigma jsou zvláštní. Jsou to více či méně výstižné „portréty“ jemu milých lidí, od manželky Caroline Alice Elgar nebo Lady Mary Lygon až po autoportrét. (Zařazení mezi variace je však nutné brát s nadhledem, neboť „téma“ není v tónech, ale v mimohudební inspiraci.) Je roztomilé sledovat tyto starosvětské obrázky plné laskavého humoru. Jeden zobrazovaný hrál na violu, další na violoncello, jiný byl varhaník, jedna z přítelkyň koktala. Některé variace v sobě skrývají malé příběhy, třeba o tom, jak se s přítelem schovali před bouří… S Dvořákem zde spojuje Elgara hlavně mistrovství charakteristiky. Variace Enigma možná jako celek nejsou obecně známé, ale určitě všichni znají Nimroda, devátou část, jejíž název je slovní hříčkou, označující zaměstnance nakladatelství Novello Augusta Johanese Jaegera, obligátní hit BBC Proms. Nicméně skladba je cenná při správném provedení hlavně jako celek. Když k tomu přidám výborné sólové vstupy cellisty Václava Petra, violisty Pavla Cipryse a medově lahodný zvuk smyčců, pak jsem z Rudolfina odcházel s velmi dobrým pocitem a s nadějí, že dirigentské vedoucí trio České filharmonie – Byčkov, Hrůša, Netopil – a dobře zvolení hosté snad posunou orchestr zase o kus dál ke světové elitě.
