Je skoro neuvřitelné, jakou sílu přitažlivosti mají operní hlasy, zejména pak tenoři. Znovu jsem si to uvědomil, když jsem navštívil pařížské Théâtre des Champs-Elysées. V prestižním cyklu „Les grandes voix“ (Velké hlasy) tam vystoupili ruská sopranistka Anna Netrebko a mexický tenor Rolando Villazón. Koncert v divadle, kde je zhruba 2100 míst, byl měsíce předem vyprodán a již několik hodin před začátkem stála před divadlem asi desítka nešťastníků s cedulkou „je cherche 1 ticket“. Obliba pěvců s co nejvyšším a nejsilnějším hlasem je opravdu bezmezná a dá se srovnávat s hysterií vystoupení popových hvězd. Oběma pěvcům se dostalo bouřlivého přijetí četnými výkřiky bravo, ještě než otevřeli ústa. (Mezi publikem seděl i Roberto Alagna, který zde má v květnu vlastní recitál. Tady asi nebude vypískán jako v Miláně.) Pochybuji, že většina návštěvníků těchto recitálů jsou ctitelé normálních koncertů vážné hudby, tento cyklus žije svým vlastním životem. Nejdražší lístky stály 150 Euro, ale mám dojem, že i kdyby byly ještě dražší, stejně by bylo vyprodáno. Organizátoři nepotřebují žádné dotace a z příjmů za vstupenky si mohou dovolit pozvat ty největší (a nejdražší) hvězdy současné, a sem tam také minulé, operní scény. Na programu této a příští sezony se nalézají jména jako Cecilia Bartoli, opět Rolando Villazón, jednou sám a podruhé s Juanem Diegem Flórezem, Barbara Hendricks, Roberto Alagna, Angela Gheorghiu, Jessye Norman (zpívá ještě?), ale také Natalie Dessay (momentálně nejoslavovanější francouzská pěvkyně), Magdalena Kožená (Händel a Vivaldi), Thomas Hampson, Mathias Goerne, kontratenoři Andreas Scholl a Philippe Jaroussky a další.
Program dua Netrebko – Villazón byl sestaven z francouzsko-ruských árií (Bizet, Massenet, Čajkovskij a Rachmaninov) v první polovině koncertu a italsko-španělských (Verdi, Puccini, Ponchielli a zarzuely) po přestávce. Oba interpreti patří samozřejmě k současné světové špičce. Villazón je hudebně citlivý a technicky perfektní, ale jeho hlas zní trochu ocelově, příliš přes nos. To nádherné, plně znějící zabarvení hlasu „trojky“ Pavarotti-Domingo-Carreras (zatím) nemá. Že i velká diva je jen chybující člověk, předvedla Anna Netrebko. Výpadek paměti v přídavku bych jí ještě odpustil, ale úzce znějící výšky ve Verdiho Traviatě a zejména zřetelný „kiks“ v závěru arie Je eveux vivre z Gounodovy opery Roméo et Juliette nemile překvapil. (Pokud chcete slyšet tato dueta Netrebko a Villazóna bezchybně, můžete si pořídit kompakt Deutsche Grammophon. Tam je doprovází Staatskapelle Dresden pod vedením Nicoly Luisottiho.)
Pařížští organizátoři zvou na doprovod většinou zahraniční orchestry, i české. Tentokrát padla volba na Belgický státní orchestr. Za řízení francouzského dirigenta Emmanuela Villauma se bruselský orchestr předvedl skvěle. Citlivě doprovázel oba pěvce a uspěl i v orchestrálních mezihrách. Čajkovského polonézu z Evžena Oněgina zahrál s hravou noblesou a známé intermezzo z Mascagniho Cavalleria rusticana bylo dokonce dojemné. Belgický státní orchestr dostal nová pozvání ke spolupráci na pařížském cyklu „Les grandes voix“ a v roce 2009 se představí také českým posluchačům v Praze a Brně.
