Malebné městečko na Dunaji Neuburg poblíž Ingolstadtu skýtá v létě už drahná léta i zajímavý a dramaturgicky neotřelý zážitek. Šéf Neuburger Kammeroper Horst Vladar tu se svou chotí Annette produkují každým rokem neobvyklý minifestival, oživují zapadlá díla kdysi věhlasných operních skladatelů. Provozní možnosti limitují samozřejmě náklady: přednost mají díla s nevelkým sólistickým obsazením a komorním sborem.
Letos padla volba na komickou operu Antonia Salieriho Il mondo alla rovescia , německy zní titul Die verkehrte Welt , česky nejspíš Převrácený svět . Dílo rozhodně stálo zato oprášit. Jednak se ukazuje, že „zlý“ Ital Antonio Salieri, za císaře Josefa II. neomezený vládce vídeňského hudebního života, sklízející rovněž pocty po celé Evropě, především v Paříži a Miláně, byl ve své době právem ceněným skladatelem výpravné opery seria, ale zabrousil i do vod opery komické, kde, dá se říci, objevoval nové výrazové možnosti. Důmyslně spojoval satirické ostří s erotikou, konsolidoval dokonce jistý prototyp komické opery, nazývaný „opera eroicocomica“. Díla prozrazují nejen značnou Salieriho hudební invenci ve vedení vokálních linií, ale především fascinují tvůrčím propojením italské melos s recitativními pasážemi, kde již bezesporu nasál reformistické snahy Gluckovy. Salieriho doménou jsou dueta, terceta a vůbec ansámbly, často doplňované sborem, kde musíme obdivovat především jeho smysl pro deklamační plasticitu, umožňující postulovat hudební fráze v komické hypertrofii. Antonio Salieri je díky působivým divadelním zpracováním pomlouvačných fám dnes znám především jako člověk, který žárlil na rostoucí popularitu W. A. Mozarta, házel mu všemožně klacky pod nohy a dokonce ho připravil o život. Pravdu zná zřejmě toliko Bůh, ale ať už má na své duši Salieri jakýkoliv šrám, jeho opery znovu ukazují, že umění je mravné samo o sobě, že vždy straní tomu zdravému a přirozenému, co hýbe osudy lidí.
Předlohou Salieriho opery Il mondo alla rovescia (libreto: Catarino Mazzolà) byla komedie Carla Goldoniho. Syžet je značně kuriózní a zcela fiktivní. Jakýsi ostrov ovládnou ženy, zavedou zde vojenskou diktaturu v čele s generálkou, muži dělají toliko domácí práce. Generálka se svou ženskou suitou čas od času podniká jakési pirátské výpravy, zajmou mladé muže a ty pak znásilní. Tedy něco jako novodobé Amazonky. Jádro děje tvoří sexuální chutě „staré“ generálky na mladého hraběte, kterého zajala i s jeho snoubenkou a chce si ho mermomocí vzít, ale nakonec všechno dopadne jinak. Na ostrov vtrhne kapitán lodi, odkud byli snoubenci uneseni, hrabě si vezme plukovnici, generálčin synovec Amaranto původní snoubenku hraběte a generálka přijde zkrátka. Situační komika se pohybuje na dvou navzájem se protínajících silokřivkách, na jedné straně satirický obraz nadvlády žen s modelem vojenské diktatury, na druhé straně všelijak propletené erotické vztahy, kdy „plukovnice“ upadá v těžkou nemilost žárlící generálky a kdy se ženy-vojandy o hraběte málem poperou. „Převrácenost“ zobrazovaného světa podtrhuje ještě Salieri rozdělením hlasů – generálka je bas buffo a hrabě kalhotková role – mezzosoprán, postupy, které ovšem byly v tehdejší době celkem běžné.
Větší přínos inscenace Neuburger Kammeroper byl ovšem v dramaturgické volbě Salieriho opery než ve vlastním provedení. Nic proti tomu, že si zde již po léta vytvořil šéf Horst Vladar tak trochu „rodinný podnik“, s manželkou řídí vše od A až do Z, režíruje i zpívá (tentokrát dokonce dvě malé role). Spolu s manželkou pořídili překlad Salieriho opery do němčiny, což nepokládám zrovna za šťastný počin. Namísto italských secco recitativů je próza, jistě ve slovním vtipu komunikativnější, ale forma italské buffo opery tím dostala na frak, singspiel je něco jiného, a navíc sebelepší překlad nedokáže tlumočit beze zbytku Salieriho deklamační mistrovství ve formování hudebních frází.
Horst Vladar má jako režisér za sebou jistě kus úctyhodné práce, dokáže vhodně pracovat s prostorem (výprava Ulrich Hüstebeck ) i s hereckou nadsázkou nezbytnou pro pointování klíčových situací. Často se ovšem jeho invence vyčerpá a pak nastupuje dosti stereotypní rutina. Kostýmy byly dobové, vojenské uniformy evidentně chyběly u ženského sboru vojaček. Hlavní dvojce byla ovšem vynikající. Michael Hoffmann jako generálka sršel vtipem, ironií a sarkasmem, jeho erotické „chutě“ se propojovaly s navyklým vojenským drilem. Také Elžběta Laabs jako conte dávala jak herecky, tak pěvecky postavě lesk i šarm, jakož i citovou vroucnost v lyrických scénách s plukovnicí, kterou zejména pěvecky suverénně zvládla Yvonne Steiner , komediálním nábojem opřeným o typicky homosexuální projevy vybavil modistu Girasoleho Wolfgang Veith . Ze zamotané taškařice se také vyklubal nový milostný pár, který tu zastupoval typicky „operní“ lyriku, což beze zbytku zvládli Mads Elung-Jensen (Amaranto) a Katharina Dumaire (marchesa). Hudebně se sólisty, orchestrem a sborem vše odpovídajícím způsobem secvičil dirigent Alois Rottenaicher . Potěšitelný byl enormní zájem publika, rokokové divadélko bylo nabito doslova k prasknutí.
