V rámci projektu ND „Bušení do železné opony“ zazněla 1. 2. ve světové premiéře na scéně Stavovského divadla opera Tomáše Hanzlíka (1972) Yta Innocens . Komorní jendoaktové dílo bylo provedeno poloscénicky sedmi mladými zpěváky a stejně tak početným Ensemblem Damian za řízení Marka Čermáka . Podobně jako u své předchozí opery Endymio , i zde se autor inspiroval v literárním díle piaristy Jana Kopeckého (1696-1758) a v hudebních dílech řádových skladatelů, které reinkarnoval do barokně laděné minimalistické partitury. Oproti Endymiovi (2001) je Yta nepochybně dramatičtější (autor ji sám označuje jako „temnější protipól“), což souvisí i s námětem: Hrabě Henricus svrhl z hradeb svého sídla svou manželku Ytu za údajnou nevěru. Tížen zlým svědomím je záhy pronásledován i Virgildou, sestrou Yty, která chce smrt sestry pomstít. V poslední okamžik situaci zachraňuje sama Yta, která – byvše při pádu z hradeb zachráněna Nebesy – přichází z hlubin lesa a provinilcům odpouští; Henricus však se svým svědomím zůstává sám. Podobně jako v Endymio i v Ytě je výrazně akcentován motiv lásky, věrnosti a manželství; přestože v předchozí opeře Amor zvítězil, Endymio volil cestu snu; zde Yta miluje i „nepřítele svého“, ale Virgilda proklíná manželský svazek a horuje pro nespoutanou lásku. Relativně dlouhý text (formálně bližší spíše školním hrám než opeře) nechává Hanzlík plynout často zcela „nebarokně“ rychle, čemuž hudebně odpovídají scény vystavěné více blokově, které se vzápětí střídají s kontrapunkticky sevřenějšími plochami. Stylové zařazení k „neobaroknímu minimalismu“ je celkem výstižné – naznačuje totiž volnost používaných prostředků i různý stupeň vzájemných vztahů. Autor využívá nejen citace témat několika děl z 18. stol., ale i dobovou skladebnou techniku a stylové prvky. To dodává jeho rukopisu jistý stupeň originality (hlubší rozbor nechme speciálním studiím), ale také – a to je jistě podstatnější – obohacuje celkově možnosti výrazu. K místům největšího dramatického účinu patří bezpochyby Scena V s Henricem a jeho stínem Umbrou, jež jako postava je skladatelovým vlastním (a velmi šťastným) zásahem do libreta. Působivá je i scéna lovu (Scena XI), nabízející sama o sobě snad i ještě „výživnější“ zpracování; jako méně zdařilá se jevila „árie“ Yty (Scena IX). Barokní estetika inspirovala také herecký projev a skvostné kostýmy (Vendula Johnová ), které však bohužel – patrně z důvodů nízkého rozpočtu – představovaly z velké části modely použité již v předchozích operách, které soubor realizoval. (Doufejme, že to ND příště divákům vynahradí celou scénickou výpravou.) Podobně jako u Endymia i zde se herci vyjadřovali pomocí speciální gestiky, kterou vypracoval sám skladatel zčásti na základě barokní praxe. Jednotlivé prvky byly pospojovány do sekvencí plynule opakovaných v závislosti na hudební struktuře, což ladilo s myšlenkou rétorických figur a přispělo i zvýraznění symbolických prvků díla. Herecky nejpůsobivější byl Henricus Jana Mikuška , zejména v citované scéně s Umbrou, kterou „kongeniálně“ ztvárnila Jana Synková . Pěvecké výkony byly zčásti poznamenány premiérovým napětím, velmi kvalitní výkon přesto podali Radek Prügl (Menander) a Pavel Maška (Ferildus), podobně i Markéta Večeřová (Virgilda), přestože bohužel nerozvinula své umění v plné šíři. Místy příliš sevřeně působily některé pasáže hlavní hrdinky v podání jinak graciézní Anny Jelínkové . Zdá se, že svůj podíl viny má i skladatel, který tentokrát ne vždy dobře odhadnul možnosti interpretů; poloha, charakter linky či instrumentace nebyly daným hlasům v některých případech zrovna příznivé. Jakkoliv lze předpokládat, že se skladba po opakovaném provedení ještě usadí, a celkové vyznění bude ještě zlepší, domnívám se, že Endymio, předchozí skladatelova opera, je dílem zdařilejším a na „železnou oponu“ by zabušilo s větším důrazem. I tak ovšem celý étos Nevinné Yty i její interpretace představovala zážitek kvalit na scéně ND vzácných, jež diváci přijali se znatelným povděkem.
