Každý člověk milující hudbu uchovává ve své paměti a srdci zážitky, na které vzpomíná celý život. Jedním z nich bylo pro mě dvojí provedení Verdiho Requiem v červnu 1981 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Tehdy se v metropoli zastavily při svém evropském turné soubory Teatro alla Scala (turné mělo údajně zachránit slavné divadlo před hrozícím bankrotem). Pánem obou koncertů byl dirigent Claudio Abbado, jenž měl k dispozici dvě snové čtveřice sólistů: Mirella Freni – Lucia Vallentini Terrani – Veriano Luchetti – Nikolaj Gjaurov, Shirley Verrett – Jelena Obrazcovová – Veriano Luchetti – Paul Plishka, přičemž první z nich se poslouchala lépe. Abbadovo charisma pohltilo všechny účinkující a bez dechu poslouchající publikum. V neděli 15. září 2013 jsem přišel s velkým očekáváním do téže katedrály na tutéž skladbu. (Pořadatelem koncertu byl festival Dvořákova Praha.) Důvodem byl dirigent Fabio Luisi , umělecký šéf Metropolitní opery v New Yorku. Bude stejně charismatický jako Claudio Abbado, bude do stejně silný zážitek, bude prezentovat Verdiho opus jako jeho 29. operu, jak je častým zvykem, nebo bude hledat cestu, spojnice mezi nesporným operním základem a oratorním ukotvením, které je také ve skladbě přítomno?
Od tajemného úvodu Kyrie mi bylo jasné, že pouhý operní výklad mu nestačí, že stejně jako kdysi Abbado vnímá komplexnost opusu. Velmi mu to usnadnily obě tělesa – Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor. Orchestr 90 minut perfektně reagoval na jeho expresivní gesta, dělal mu pomyšlení a výsledek mě příjemně překvapil. Přece jen to není dílo, které by tento orchestr hrál pravidelně. Zato pro náš první sbor je to dílo, které patří do jeho kmenového repertoáru a vím, co se dá od něho očekávat. Nezklamal mě a nedivil bych se, kdyby si Luisiho získal. (Dovolím si tvrdit, že takto by Verdiho sbor Met nezazpíval.) Drtivé Dies irae bylo ohromující, skvělé bylo i Rex tremandae, měkce zazpívané Lacrimosa, famózní Sanctus, mysteriózní parlando a v dané akustice dokonalá fuga v Libera me, skvělé acappelové Dona eis… Sborové části byly korunou provedení.
Bohužel koncert měl zásadní problém – sólisty. Abych byl přesný – trojici sólistů. Basista Jan Martiník se totiž po matném úvodu pozoruhodně rychle prozpíval k výbornému, jistému projevu mezinárodní úrovně! Místo avizované Anny Samuil zpívala sopranistka Evelina Dobračeva , která bojovala až příliš často s intonací, forzí a rozmáchlým vibrátem, po jejím boku se marně snažila zdolat úskalí partu mezzosopranistka Ruxandra Donose . Ovšem Donem Quijotem večera, jenž bojoval s větrnými mlýny tenorového partu, byla stoupající hvězda pěveckého nebe – Massimo Giordano , naturální tenor, který pojal Requiem skutečně jako operu. Falešných, otevřených, tónů bez citu pro dynamiku, frázi a text bylo nad mou míru tolerance. Bude-li takto zpívat dál, skončí jako před časem Rolando Villazón na foniatrické klinice. Není divu, že sólové kvartety dopadly bídně, přestože jim dával Jan Martiník spolehlivý fundament.
Pojetí Fabia Luisiho se mi líbilo, prostřednictvím orchestru a sboru dokázal vytvořit v chrámu pěknou atmosféru, ale výsledku Claudia Abbada nedosáhl. Dobračeva, Donose a Giordano mají ještě hodně daleko k Freni, Valentini Terrani a Luchettimu. Obávám se, že tohoto levelu nedosáhnou nikdy.
