Festival Smetanova Litomyšl věnuje vedle operní a symfonické hudby pozornost i světu sborů a každoročně uvádí v nádherných prostorách litomyšlského Kapitulního chrámu Povýšení sv. Kříže sborový koncert. Letos se v rámci této tradice v Litomyšli představil americký komorní soubor, který byl ve všech informačních materiálech uváděn s adjektivem „špičkový“, čímž bývají mnohdy planě označovány soubory, které nikdo nezná a na které je potřeba nalákat posluchače. V případě Khorikos New York však autoři dobře věděli, o čem píší. Jednak u nás Khorikos nejsou tak úplně neznámí (2008 – několik koncertů po České republice v rámci Svatováclavského hudebního festivalu, dirigent KNY Jesse Mark Peckham má za sebou dirigování Filharmonie Bohuslava Martinů, Moravské filharmonie Olomouc a České komorní filharmonie), za druhé si svůj přívlastek za hodinu trvající „vokální omámení“ bezezbytku zasloužili a do třetice při pohledu na do posledního místečka zaplněný chrám bylo evidentní, že tento koncert opravdu nepotřeboval velkou reklamu. Převážnou většinu programu tvořila hudba 20. století. V první třetině zazněl Kodály (Večerní píseň a Esti Dal ), Britten (Rosa Mystica ) a americký skladatel a profesor skladby na Thornton School of Music Morten Lauridsen (O Magnum Mysterium ). Snad nejvíc uhrančivá byla práce s dynamikou. Khorikos jí tak šetřili, že by se to mnohdy mohlo zdát až na hranici únosnosti, ale naopak tím dokázali dostat posluchače do úžasného napětí a z dynamických vrcholů vyždímat zvukové erupce! Tím, že většina času plynula v mezza voce, krásně vyniklo i úžasně rovné vedení hlasů a precizní respektování notového zápisu. Chtělo by se mi až říct „vyplňování formiček a šuplíků zvukem“. A přesto žádná ze skladeb nepůsobila chladně a neosobně. Pomyslný předěl přinesly tři části z Missa propria českého skladatele Jana Jiráska. Khorikos Jiráska znají velmi dobře (před pár měsíci uvedli v České národní budově v New Yorku ve světové premiéře jeho Krále Lávru ) a po tlumenějším úvodu poskytli jeho komplikované sazbě zářivé barvy a potřebnou rytmickou pulsaci. Závěrečný blok patřil hudbě Erica Whitacrea. Přiznám se, že jeho When David Heard (Když se David dozvěděl ) byla pro mě zjevením. Je to skladba plná klastrů, punktualistických i minimalistických postupů užitých v takové míře, že při jejím poslechu (navíc v podání špičkových Khorikos) máte pocit, že posloucháte ukolébavku na dobrou noc, žalozpěv nad mrtvým synem a monumentální symfonií hlasů v jednom. Skvělý závěr koncertu! Aneb jak by řekl Cimrman, pokud by na něm byl: „Khorikos zůstali dlouho v nás…“
