Listopadový koncert Laurie Anderson – dlouho očekáváný a dlouho dopředu vyprodaný. Mimořádná událost, na kterou Brno hned tak nezapomene. Laurie Anderson – drobná, stále neuvěřitelně vitální a bystrá žena strávila ve městě celý týden. Na dvou koncertech abonentního cyklu Filharmonie doma představila v české premiéře svou skladbu Amelia. Laurie Anderson je manželkou Lou Reeda a společně s ním patřili k přátelům Václava Havla. Symbolický příjezd do Brna v době třicátého jubilea pádu komunismu.
Ještě před začátkem koncertu byla možnost se s umělkyní osobně setkat na krátké besedě, kterou moderoval dramaturg filharmonie Vítězslav Mikeš a které se zúčastnil i šéfdirigent orchestru Dennis Russell Davies. Dozvěděli jsme se mj. pozadí skladby – příběh první letkyně Amelie Earhart, jejíž snaha obletět v roce 1937 zemi skončila tragicky. Kompozice vznikla v roce 2000 na objednávku Dennise Russella Daviese, původně pro symfonický orchestr. Russell Davies ji později upravil pro smyčce a elektronický kontrabas. Třetí verze byla speciálně připravena pro brněnské provedení a obsahuje několik nových částí – duetů (elektronické housle, elektronika a violoncello), které plní funkci jakýchsi interludií.
Koncert zahájila 6. Symfonie Antonína Dvořáka. Dílo psané na objednávku vídeňských filharmoniků tehdy vedených Hansem Richterem vzniklo za neuvěřitelných sedm týdnů v roce 1880. Přesně o sto let později v roce 1980 vznikla skladba O Superman v rámci projektu Big Science, který Laurie Anderson vymrštil na žebříčky hitparád a byl prvním albem u Warner Brothers. Dvořákova symfonie se také dočkala velkého úspěchu, zejména díky svěžesti a samozřejmosti hudby plynoucí přirozeně a sebevědomě – zejména ve třetí větě Furiantu, který je až jakýmsi dobovým hitem. Bohužel 15. listopadu 2019 nebyla její interpretace nejzdařilejší. Orchestr se místy rozpadal, zvláště v rychlejších pasážích, žestě byly příliš hřmotné a ve stále stejné dynamické síle, chyběla radost, bezprostřednost a lyrika. Souhra a jednotný zvuk jsou pro každý orchestr zásadní. Občasná „hygiena“ a práce s detaily by tělesu velmi prospěla, podobně jako profesionální a soustředěný výkon na pódiu.
Po přestávce si publikum mohlo vychutnat osobní přítomnost a umění velké performerky, spisovatelky a režisérky Laurie Anderson v roli interpretky na elektrické housle, klávesy a také jako vypravěčky. Prostřednictvím její hudby, organicky propojené s mluveným slovem (text je vybrán z deníků letkyně) jsme doslova prožívali příběh odvážné pilotky, hudba byla plná exotických obrazů, vše vyjádřeno v geniální umělecké zkratce. Takto krásnou, obrazuplnou, citovou a kreativní hudbu už jsem hodně dlouho neslyšela. Laurie Anderson už patří k mistrům, kteří překonali onu hranici, kdy je třeba dřít a stále znovu udržovat řemeslo, kteří jednoduše jsou a tvoří. Samozřejmí a dokonalí. Uvědomila jsem si, jak je potřeba vyprávět znovu na jevišti hluboké lidské příběhy nabité pozitivními i negativními emocemi – vždyť je to základ všech kultur, jejich samozřejmá součást, na kterou jsme v dnešní uštvané zkratkovité době zapomněli. Laurie Anderson toto vypravěčské umění ovládá a s lety jej vybrušuje jako drahý kámen. Bohu díky za takové umělce, pro které je jeviště centrem dění, kteří hledají a pro které je umělecké dílo a jeho poselství důležitější, než prezentace vlastního ega na pozadí prázdné a nic neříkající, pro jistotu abstraktně nazvané skladby, kterých je na pódiích současné hudby bohužel tolik. Skvělým partnerem byl umělkyni violoncellista a skladatel Rubin Kodheli. Jedině poctivá práce vede k poctivým výsledkům, pokora a zvědavost, odvaha zkoušet dál, jít jinudy a na pódiu předvést jen to, co je tím nejlepším výsledkem onoho hledání. Doufejme, že v tomto duchu zanechala Laurie Anderson své stopy i na orchestru.
Nedlouho po sobě se v Brně představily dvě významné umělkyně – Suzanne Vega v projektu Einstein on the Beach Phila Glasse a Laurie Anderson. Dvě legendy, dvě krásné a stálé tvůrčí a inspirující ženy. Filharmonie Brno oběma koncerty ukazuje i dalším orchestrům, že lze dělat zajímavou dramaturgii, nebojí se riskovat, a hlavně se nevymlouvá na obvyklé fráze, že soudobou hudbu nikdo neposlouchá a že není dostatek skladatelek. Velmi si této práce cením a držím orchestru pěsti do dalších let.
