Brno má k Tigranu Mansurjanovi a Valentinu Silvestrovovi – hlavním postavám koncertu Poslové starých časů z abonentního cyklu Filharmonie Brno – více než vřelý vztah. Nejen že zde oba s velkým úspěchem uvedli své skladby, ale Mansurjan navíc nalezl v brněnské filharmonii takové zalíbení, že na její objednávku vytvořil roku 2021 orchestrální verzi svého kvartetu Agnus Dei. Skladba vlivem covidových restrikcí zazněla dosud pouze na vlnách českého rozhlasu, nicméně ve čtvrtek 23. března (a s reprízou o den později) zazněla konečně i v sále Besedního domu. Klavírních partů, které se vyskytují jak ve skladbě Tigrana Mansurjana, tak i Valentina Silvestrova (ostatně paralel mezi skladbami i samotnými skladateli je více než dost) se zhostil Miroslav Beinhauer. Orchestr brněnské filharmonie řídil Alexander Liebreich, který patří mezi významné interprety mj. právě i díla Tigrana Mansurjana.
Koncert zahájila Symfonie č. 26 d moll „Lamentatione“ skladatele Josepha Haydna. Dílo spadá do období, ve kterém se Haydn inspiroval uměleckým hnutím Sturm und Drang. Současně se jedná o jeho první mollovou symfonii. Z dnešního úhlu pohledu se sice může zdát jako stále ještě relativně „krotká“, avšak v rámci dobové tvorby i Haydnova uměleckého vývoje zastává jedinečné místo. O tom, že skladba pochází z doby, kdy se formální podoba symfonie teprve ustalovala, vypovídá navíc fakt, že obsahuje pouze tři věty, oproti později „kodifikovaným“ větám čtyřem.
Symfonie č. 26 d moll i přes svůj temnější a výbušnější charakter stále oplývá typickou sladkostí Haydnovy tvorby, což akcentoval ostatně i přístup Alexandera Liebreicha, který ve svém nastudování vhodně vyrovnával dramatické i lyrické prvky symfonie. Poněkud zdrženlivější byl jeho přístup k důraznějším dynamickým rozdílům, což však vyrovnávala podařená práce s frázováním a výrazem. Kouzelná byla v tomto ohledu především věta druhá – Adagio. Z hlediska dynamiky je třeba vyzdvihnout náhlé fp v závěrečné větě Minuet e Trio.
Hlavním bodem první poloviny večera se stala výše zmíněná a na objednávku Filharmonie Brno zkomponovaná orchestrální verze Mansurjanova Agnus Dei, jehož původní verze z roku 2006 je určena pro klavír, klarinet, housle a violoncello. Není jistě náhodou, že stejnému obsazení věnoval svůj Kvartet na konec času Olivier Messiaen. Mansurjanovo Agnus Dei je – podobně jako Silvestrovův Visnik (Zvěstovatel) – dílem syntetickým. Vyrůstá z několika (na první pohled snad i protichůdných) hudebních tradic a přetváří je ve zcela osobitý hudební tvar. Agnus Dei je křehkou a veskrze niternou modlitbou, která navzdory svému pevnému ukotvení v hudební moderně mluví vstřícně i k posluchačům, kteří preferují starší slohová období. Úvodní (stejnojmenná) věta dává klavíru pravidelný harmonický puls, nad kterým se odehrává éterická plocha smyčcových glissand. Beinhauerovo provedení bylo citlivé, avšak neubíralo se k patetičnosti. Zachovávalo v sobě neustále jakousi průzračnost, která se uchovala i v následujících dvou větách. Alexander Liebreich hudbě Tigrana Mansurjana rozumí a navazuje s ní velmi intimní spojení, které navíc dokáže výtečně tlumočit orchestru i posluchačům. Následující věta Qui tollis peccata mundi je naopak mnohem expresivnější, avšak i zde jednal dirigent s jasnou hudební představou a výborným dynamickým cítěním. Závěrečné Miserere nobis zahájil sólový klarinet v nastudování Emila Drápely. Při vší střízlivosti, kterou by hudební kritika měla dodržovat, nelze Drápelův výkon hodnotit jinak než celou řadou superlativů – v rámci svého vstupu předvedl nejen geniální práci s dynamikou, rytmem, frázováním a výrazem, ale především obrovský cit pro dílo Tigrana Mansurjana a hlubokou emocionalitu, která se v něm skrývá. Domnívám se, že nebudu přehánět, když dodám, že výkon takového formátu si zaslouží smeknout.
Následovala nicméně (dle mého) nejproblematičtější část čtvrtečního programu – přestávka. Jen u málokterých koncertů mi přerušení hudebního toku – které navíc mělo mít zcela logické vyústění v Silvestrovově Zvěstovateli – tolik vadlo jako právě u Poslů starých časů. Nejenže by Zvěstovatel svojí hudební syntézou a kombinací moderny s vrcholným klasicismem a romantismem vytvořil přirozený přechod od Mansurjana k Haydnovi, ale součet trvání všech skladeb měl dohromady pouze 65 minut – nevznikla by tedy ani posluchačsky nevlídná délka. Není to možná z provozovacího hlediska úplně spravedlivá výtka, avšak z pohledu ryze hudebního narušila pauza nejen přirozený hudební tok, ale také zpřetrhala užší paralely mezi jednotlivými díly.
Hudebnímu nastudování však není co vytknout – Zvěstovatel je dílem nesmírně křehkým, které umně kombinuje prvky romantismu a dalších starších stylových období s moderními přístupy a účelně užitými disonancemi. Právě při práci s těmito disonancemi prokázali Liebreich, stejně jako Beinhauer, jak dobře rozumí jejich významu v díle. Nejedná se o dravé a násilné disonance, které by posilovaly dramatickou stránku skladby, naopak – tyto sekundy a septimy (umocněné navíc celou řadou umělých tónů v nesmírně nápadité harmonii!) touží po blízkosti a spojení, které nicméně nepřichází. Liebreich bezchybně zdůraznil právě onen melancholický a hořkosladký stesk, který je pro dílo charakteristickým. A není to náhoda – Silvestrov psal dílo v období těžké nemoci své milované ženy Larisy Bondarenkové a po její smrti učinil ze Zvěstovatele dokonce část svého Rekviem pro Larisu.
Závěrečná Symfonie č. 79 F dur Josepha Haydna byla vítaným odlehčením po emočně nabitém programu. Předchozí zádumčivost a melancholii vystřídala lehkost provedení a sladkost výrazu. Haydn zde navíc výrazně experimentoval s formou i sazbou, takže se rozhodně nejednalo pouze o „sladkou tečku“ na závěr, ale o hudebně zajímavé a netradiční dílo. Posluchačsky nejvděčnější byly nejspíše náhlé rozverné pauzy, které navíc umocňovaly onen výraz lehkosti a určitého veselého „šibalství“, které je pro tvorbu Josepha Haydna tolik typické.
Poslové starých časů představili výtečnou a promyšlenou dramaturgii, která nejenže uvedla díla dvou pozoruhodných soudobých autorů, ale navíc ještě stihla opsat kruh a vrátit se zpět do bodu, ze kterého vyšla. Má výtka k pauze je spíše povzdechnutím nad tradičním formátem koncertů, který – byť pochopitelný a mnohdy nutný – někdy nešťastně zakalí čistotu dramaturgie. Ve všech ostatních ohledech se však dle mého jednalo o jeden z nejlepších koncertů sezóny Filharmonie Brno.
