Pěvecká show se stala již tradičním zpestřením pražské sezony. Debut afroamerické sopranistky Nicole Cabell 29. dubna se však zdál být riskantní, protože byla u nás neznámá. Nakonec byl výledek velmi uspokojivý. Pražští symfonikové ji ve „svém“ Obecním domě doprovodili v hudbě Mozarta, Rossiniho, Masseneta, Torroby, Delibese, Gershwina a Dvořáka. Partnerem jí byl slovenský barytonista Aleš Jenis . Paní Cabell má velmi příjemný, dobře vedený, menší hlas s měkkými, barevnými hloubkami. Více než Figarova svatba (Zuzanka, Hraběnka), kde jsem vzpomínal na hlasově příbuznou Kiri Te Kanawu, a Rosina, s níž si mohla ještě více pohrát a pohlídat si intonaci, mě zaujala její Manon, jež byla dokonalá. Potvrdila, že je to její erbovní role. Silné okamžiky přinesly i přídavky, a to jak Porgy a Bess , tak i Rusalčina árie o měsíčku. Ani hlas Aleše Jenise není žádný bourák, spíše sází na dobrou techniku, vyrovnanost hlasu a pěkný témbr. Mozartův Hrabě Almaviva byl pouze příjemný, Rossiniho Figaro mě opatrností a hereckou střízlivostí trochu zklamal, zato Gounodův Valentin z Fausta a zvláště Čajkovského Oněgin byli skvělí. Orchestr doprovázel na slušné úrovni a dirigent Ivan Repušić sice nebyl zdrojem obzvláštní inspirace, ale nic nepokazil. Koncert byl dobře připraven. Jakkoliv je sympatické, že večer zaplatila významná banka, tak si mohl její šéf odpustit úvodní expozé. Vždyť to není firemní večer, ale koncert pro normální lidi.
