Dvořákova síň pražského Rudolfina patřila v sobotu 12. března jediné dámě, jedinému nástroji, jedinému skladateli, a co je u sólových recitálů poněkud neobvyklé, také jednomu jedinému dílu. Kanadská pianistka Angela Hewitt představila své interpretační pojetí Goldbergových variací BWV 988 Johanna Sebastiana Bacha. Jsem si jistá, že všichni toho večera přítomní milovníci Bachovy hudby, klavírní hudby, ale vlastně krásné hudby obecně, na tento večer dlouho nezapomenou. Angela Hewitt je přední interpretkou Bachových děl pro klávesové nástroje a v její umělecké dráze (trvající již od tří let) je pro ni tento skladatel celoživotně centrem hráčského, ale také dirigentského zájmu. Její nahrávky, stejně jako interpretační a jakási „bachovsko-osvětová“ činnost jsou celosvětově oceňovány, o čemž svědčí mimo jiné také mnoho vysokých vyznamenání, včetně Řádu britského impéria, Kanadského národního řádu či jejího loňského přijetí do síně slávy společnosti Gramophone.
V oblasti Bachovy hudby ji na samou interpretační špičku pasuje nejen její velmi analytický a z obšírné teoretické platformy vycházející muzikologický vhled (čímž je ve světě všeobecně známá), ale také již dokončený a jedenáct let trvající projekt zahrnující nahrávky většiny Bachových děl pro klávesové nástroje. Bachova hudba ji provází již padesát let, a to jí propůjčuje odvahu ke smělým koncertním dramaturgiím, přičemž jedné z nich jsme byli v Rudolfinu svědky. Goldbergovy variace Bach zkomponoval během svého lipského období a jedná se o čtvrtý díl sbírky Clavierübung (vydaný v roce 1842). Toto dílo je nejen ukázkou Bachova neopakovatelného kontrapunktického mistrovství, vloženého do třiceti variací na téma úvodní Árie, ale také jedním z nejúžasnějších příkladů variačního umění vůbec. Tento fakt s sebou samozřejmě přináší neobyčejně vysoké nároky nejen na pianistovu technickou zdatnost, úhozovou a koloraturní, neboli dobově poučenou interpretaci, ale troufám si říci, že v případě Goldbergových variací je nutností také pianistova nadprůměrná (nejen hudební) inteligence. Mají-li být vedeny a rozlišovány jednotlivé hlasy s respektem na skladatelův záměr, jedná se o jedno z nejnáročnějších děl klavírní literatury, vyžadující obrovské soustředění a nepolevující nadhled nad složitou kontrapunktickou strukturou jednotlivých variací i celku.
Angela Hewitt je dámou, která to všechno zvládá s nevídanou ušlechtilostí výrazu a vědomým tvořením téměř každého tónu. Její schopnost provést posluchače nádhernou, ovšem spletitou krajinou Bachova polyfonního světa, je úctyhodná. Nad zřetelně artikulovanými tématy se klenula všesjednocující a do samého konce nepolevující energie. Nejenže nebylo znát, že by interpretka s tímto monumentálním dílem jakkoliv bojovala, ale její hra byla názornou ukázkou toho, jak lze skladbu elegantně a mírumilovně zkrotit, aniž by se vytratil onen nekonečný náboj, který v sobě Bachova hudba ukrývá a jehož vzkříšení je dle mého názoru jedním z nejkrásnějších umělcových poslání.
