Úterý 28. června v Divadle Antonína Dvořáka přineslo pásmo světových premiér stručných děl (okolo třiceti minut) mladších autorů. Večer otevřela „experimentální scénická opera“ Lucie Páchové Approximate, dle doprovodného slova vznikající v procesu kolektivní tvorby a metodou „sdíleného divadla“ na základě společného brainstormingu a smazání hranic mezi jednotlivými rolemi a specializacemi v procesu tvorby hudebního divadla.
Performerky na hlas a objekty Lucie Páchová, Jana Vondrů, Anežka Nováková a Kristýna Švihálková na jevišti provádějí čirou performanci. Prakticky veškeré dění na podiu je snímané a zesílené přes prostorovou aparaturu; slyšíme hlasy, pingpongové míčky, rouru od vysavače, svist badmintonové rakety, bubínek a všeliké další ruchy, šoupání a pleskání. Dámy si házejí si s tenisákem a driblují gymnastickým míčem, skáčou na trampolíně, zapínají a vypínají vysavač, koulí po jevišti hlávkou zelí. Cosi rachtá v paprscích zavěšeného bicyklu. Bezcílně, ovšem s velkolepým kontextem ve formě programového slova pojednávajícího o soustředění na fenomén poslechu („poslouchat vědomě, slyšet nezáměrně, poslouchat ze zvědavosti…“). Tato volná – zvuková – zábava ale příliš neobstojí ani jako konkrétní hudba nebo live-elektronická scénická instalace. A navíc: byť to je dílo na objednávku festivalu, definičních znaků opery zde nacházíme pomálu…
Podobně jako v předchozí Approximate usiluje i Judith Berkson ve své komorní opeře Partial Memories vlastními slovy o „prožitek zvýšené vnímavosti“, tedy pečlivé soustředění na mikrotonální využití nástrojů i hlasů a alikvótní tóny. Hudební složka je tak spíše statickou masou mikrotonálně zahuštěných harmonií. Zpěv je tu pojednán jako další nástroj, který se spolupodílí na výsledném proudu mnohdy skutečně lahodných souzvuků (respektive disonancí). Berkson pracuje s opakovanými, pozvolna obměňovanými motivy a postupně přes sebe skládá další vrstvy s částkovými tóny v neustále narůstajícím hudebním proudu. Ústředním motivem Partial Memories jsou vzpomínky: „Opera sleduje čtveřici zpěváků procházejících minulými událostmi, jež byly pozměněny, narušeny, zapomenuty nebo vymazány.“ Sólisté (Mikaela Nelson, Elliot Menard, Judith Berkson a Vojtěch Šembera) se střídají se svými příběhy, zatímco se podium se vkusnou scénou pomalu otáčí (režie Viktorie Vášová, scéna Natálie Rajnišová). Vizuálně pozoruhodnou částí je házení barev na zavěšené plátno – odkaz k dílu expresionistické malířky Janet Sobel – zvukově efektní pak je závěrečná pasáž inspirovaná tradiční písní tchajwanského domorodého kmene Bunun se stále stoupající intonací a témbrem připomínajícím zvuk niněry.
Třetím kusem úterního večera byla pětadvacetiminutová komorní opera saudade Jamese Laytona. Sopranistka Markéta Schaffartzik, ostravskému publiku již dobře známa zejména pro svůj výkon ve Svatbě Any Sokolović na minulých NODO, před oponou pěje s mocným vibratem útržky textu. Společně s oponou se jí záhy otevírá jakýsi přízračný svět s půvabnou „vesmírně alobalovou“ výpravou – stříbřitými kostýmy, ale také zavěšenými pásy připomínajícími mořské vlny i sluneční panely vesmírných družic (scéna a kostýmy Adéla Szturcová). Zde ji zároveň očekává postava Vojtěcha Šembery, taktéž s vokálním partem, v pozadí pak tanečník Patryk Zamojski. Slovy Jamese Laytona, v tomto poněkud snovém příběhu stojícím na jemných náznacích se setkávají „dvě poloviny celku, které byly odděleny smrtí a nyní společně krouží v dlouholetém přízračném tanci.“ Hudba v komorním obsazení hráčů Ostravské bandy pod taktovkou Bruna Ferrandise zde zní ne zcela nepodobně té Judith Berkson, upomínající jemné, lenivé vlny pomyslného mořského příboje. Spíše než na hustou harmonii se ovšem James Layton ve své hudbě soustředí na témbr a detail samotného tónu. A smrt, zdá se, je ten nejjemnější dotyk. Se závěrečnou pasáží se pomyslná brána do zásvětí opět zavírá.
Tato dvě díla představila relativně pozoruhodné přístupy především k hudební složce. Zároveň vhodně naplnila stručné, až komorní formy nápaditými obsahy s kvalitními interpretačními výkony.
„Myslet si, že budu vládcem tohoto světa, to jsou velmi mylné představy“
Velkým lákadlem letošního ročníku NODO byla avizovaná „opera na sjezdovce“. Nulanus je druhým pokračováním trilogie Stíny tvůrčího dua Miroslav Tóth–Michaela Rosová. První díl, Muž v skafandri, byl uveden na NODO 2020 v prostoru Kompresorovny vítkovické dolní oblasti. Nulanus, označovaný jako dokumentární opera pro lyžařský svah v létě a klony, letos hostil ski areál Opálená. Zatímco v prvním opusu trilogie se astronaut Andrew Cernan vydává na neobyvatelnou Zemi, nyní je ústředním momentem umělá inteligence Nulanus. Ta na základě dochovaných archivních dat a záznamů vytvořila svoji představu toho, co byl kdysi člověk. Zřejmě jde o nahrbeného plešatého starce v bílém županu – neboť takový právě přichází po svahu nahoru.
Boris Klepal ve svém úvodním komentáři představil tuto operu v exteriéru jako „zvukovou intervenci“ vázanou na konkrétní prostor v daný čas. Kulisou je tak skutečné prostředí, v němž se děj odehrává; prostor okolo posluchačů je zároveň – dočasně – naplněn zvukovým děním. To vychází z bezdrátových přenosných reproduktorů připevněných na holích průvodců po této hodinové „akustické procházce“. Z těchto reproduktorů vychází kaleidoskopická směs zkreslených zvuků všeho druhu, včetně zesíleného motoru okolo poletujícího dronu, útržků nesrozumitelného zpěvu starce do vysílačky včetně signálu přepínání a dalších složek různě opracovávaného zvuku a samplů konkrétní hudby – výsledek ovšem zní fantasticky. Do této elektroakustické plochy pak vstupují úryvky lidské řeči, chaoticky pojednávající o dějinách jakési obce, úskalích územního plánu a bojovnosti národa. Osoba Hugwalda – modelového člověka – sebou mezitím klátí tu opodál v kruhu vysekaném v louce, tu přímo mezi diváky.
Akce se ovšem záhy přesouvá do blízkého lesa – zmatené bloudění staříka doprovází přednáška o duchovních úrovních, převtělení, tělu a duši, o koloběhu života a posmrtného fungování – s přesahy až k Atlantidě, Benátkám a Černobylu, ale i ponaučení o dobrém, udržitelném životě na zemi… A zničehonic jsou tu mezi posluchači tři další Hugwaldové (Nela H. Kornetová, Pasi Mäkelä, Emese Kovács)! Miroslav Tóth umně vytváří bohaté zvukové prostředí živého lesa, které doprovázejí pozounisté Ostravské bandy skrytí mezi stromy jako jacísi lesní duchové. Takřka nadpřirozenou atmosféru „živého filmu“ dále dokresluje vítr šumící mezi stromy. Publikum, následující čtveřici klonů kamenitou lesní cestou, se shoduje, že je to zároveň stezka odvahy. Nesmírně imerzivní vizuální dění – režie Pasi Mäkelä – pak skutečně lze přirovnat k živému filmu, který se neodehrává na plátně, nýbrž všude okolo samotného diváka. Hugwaldové mezitím zřejmě chtějí vyrazit vstříc hvězdám na rolbě (ukazuje se, že ani ta nebyla na blízké louce zaparkovaná náhodou). Poslední „situace“ v zastřešeném jídelním prostoru restaurace pak završuje dosavadní dění a přináší skutečný prométheovský moment. Zde již ovšem přestávám popisovat, co se děje. Toto třeba zažít.
Nápadité využití exteriéru – svahu sjezdovky, louky a přilehlého lesa – zásadním způsobem napomohlo světu Tóthovy imaginace a obohatilo možnosti toho, co Muž v skafandri uzavřený ve stísněné kompresorovně před dvěma lety nemohl – doslova se rozmáchnout, rozběhnout a důkladněji pracovat s okolním prostorem a jeho konkrétními dispozicemi pro nesrovnatelně bohatší zkušenost.
Závěrečná tragedie slyšení
Vrcholem letošních Dnů nové opery Ostrava bylo provedení masivního scénického díla pro vokální a instrumentální sólisty, smíšený sbor, čtyři instrumentální skupiny a živou elektroniku Prometeo. Tragedia dell’ascolto neboli Prometeus. Tragédie slyšení italského skladatele Luigiho Nona, vzniklého mezi lety 1981 a 1985. Toto ve své době průlomové dílo v Ostravě zaznělo 30. června v české premiéře. Název neimplikuje tragickou situaci, nýbrž tragedii v klasickém smyslu seriózní dramatické formy s katarzním nábojem. Stejně jako u předchozích bodů programu letošního ročníku NODO, i zde – a zde především – jde o soustředěný poslech, či spíše soustředění na poslech. Ačkoli Luigi Nono vždy inklinoval k vokální hudbě a jeho dílo prakticky pokaždé neslo obsah politické angažovanosti, Prometeo není vysloveně narativní nebo otevřeně obrazné dílo, a to ani přes obsáhlý text v italském řeckém i německém jazyce; je to především zvukový monument.
Impozantní scénická realizace Jiřího Nekvasila a Davida Baziky do prostoru Trojhalí umístila nákladní auta, kamiony a vysokozdvižné plošiny jako pódia pro interprety. Posluchači pak byli rozesazeni volně v prostoru uprostřed dění. Toto rozsáhlé dílo si také vyžaduje dvou dirigentů – ti jsou zde umístěni na dvou plošinách. Jiří Rožeň tak diriguje doslova na všechny strany, Petr Kotík naproti němu pak má na starosti dílčí sekci sólových hudebníků – mezi oběma dirigenty pak probíhá pečlivá bezeslovná komunikace, synchronizace nástupů a souhra do jisté míry mimoběžných rytmických pásem. Obsazení sestává ze čtyř orchestrů (hráči ONO – Ostrava New Orchestra a Ostravské bandy), sborů se sólisty (Canticum Ostrava a sólisté Jen Wu, Ana Caseiro, Justina Vaitkutė, Padraic Costello, Felix Heuser a Martin Gyimesi), oddělené žesťové sekce, perkusistů, dvojice narátorů (Nicol Pambieri, Sergio Basile) a týmu zvukařů starajících se o live elektroniku (GRAIM Studio, Luca Richelli, Lorenzo Paglieli a Nicola di Paolo). Mimořádně náročného úkolu uřídit všechny dílčí sekce tohoto hudebního masivu se zejména Jiří Rožeň zhostil s neuvěřitelným nasazením a zjevně maximálním soustředěním, díky němuž si nad partiturou zachoval kontrolu prakticky přes všechna její úskalí.
Hudba, respektive zvuk přicházející od hudebníků i skrze prostorovou aparaturu přichází v určitých vlnách, rázech. Prometeo nabízí mnohá místa impozantní i překvapivě intimní. Jde o dílo velkolepé už jen svým hrubým prostorovým rozsahem. I zvukově působí Prometeo intenzivně, je ovšem třeba naslouchat skutečně aktivně, nelze dost dobře se „jen nechat unášet“. Samotný prostor se v této zkušenosti „sluchové tragedie“ také spolupodílí – v tichých pasážích, kde lze hloubat nad nuancemi jednotlivých partů, i sledovat, kterak se zvuk v daném prostoru rozléhá, kudy jím cestuje a jak se v něm rozmělňuje. Prometeo. Tragedia dell’ascolto je jedním z řady důležitých děl pracujících s možnostmi manipulace a prostorové reprodukce zvuku, vedle dřívějších průlomových skladeb Gesang der Jünglinge Karlheinze Stockhausena či Poème électronique Edgarda Varèse. A je třeba říci, že prostorový efekt pečlivě zpracovaného zvuku cestujícího Trojhalím byl skutečně impozantní.
Stopětatřicetiminutová Nonova Tragedie slyšení tak symbolicky završila ročník ostravských Dnů nové opery, hluboce zaměřený na fenomén slyšení i jeho jednotlivé dílčí momenty. Stejně jako v minulosti i letos nabídl pečlivě sestavený program širokou paletu možností uchopení fenoménu opery – každý večer byl jedinečný a od všech ostatních zcela odlišný. První – a zřejmě nadlouho jediné – tuzemské vedení Nonova opusu obohatilo praxi uvádění odvážné hudební tvorby na domácí scéně. Ostravské centrum nové hudby tím pak zároveň opět posunulo možnosti realizace náročných děl a prokázalo jedinečnost svého neúnavného snažení udržovat současnou hudbu živou ve všech jejích podobách.
