NODO: Hudební drama pro dnešek i pro budoucnost I.
Dvě světové, jedna evropská a jedna česká premiéra během čtyř večerů je festival jako ze snu. Bienále New Opera Days Ostrava, čili NODO, navíc hledí uvádět kontrastní díla a nedívat se jen jedním směrem. Hledá současnou podobu hudebního dramatu a důsledně dbá na interpretační kvalitu. Za všechny, kdo se na tom podílejí, musím jmenovat alespoň dva. Ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil je svou příchylností k soudobé opeře známý a podílí se na festivalu i jako režisér. Skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík je zakladatel Ostravských dnů nové hudby a na festivalu je hodně vidět nejen on sám, ale také Ostravská banda – vynikající komorní orchestr složený z kvalitních i vnitřně motivovaných hudebníků. Většina představení byla uvedena v Divadle Jiřího Myrona a v Divadle Antonína Dvořáka. Jen jednou – na úplný závěr – se publikum podívalo do multižánrového centra Cooltour.
Opera Re:igen Bernharda Langa byla uvedena pouhé dva měsíce po světové premiéře na festivalu ve Schwetzingenu. Je to skutečné hudební drama, divadelní hudba, která počítá s jevištěm. Pohrává si s trapností, opakovanými situacemi v malých obměnách, ale není monotónní.
Máme před sebou cyklus rozhovorů, které vedou různí aktéři vedení chtíčem. Mluví, aby se k sexu dobrali, i proto, aby se z něj vymluvili. Jeden z dvojice vždy přechází do následující scény a vzniká tím nejen návaznost, ale také rýpavý kontrast třeba mezi tím, jak mluví třeba manžel se svojí ženou a hned poté se svojí milenkou, která ještě chodí do školy a musí domů – co by řekla mámě. Táhlá disonance předehry doprovázela souložící pár na jevišti a půlkruh rozsvícených zelených zářivek. Disonantní souzvuk a světlo se vracely pokaždé, když během následujících jedenácti výstupů došlo na pohlavní akt. Paralelně s jevištní akcí jsme sledovali na monitorech film, který by se mohl odehrávat na konci devatenáctého století, kdy vznikla literární předloha Arthura Schnitzlera. Bernhard Lang používá hudební prostředky všech možných žánrů, ozve se jazz, rockové riffy, všechno je ale zpracované jistou a suverénní skladatelskou rukou. Je to koncentrovaná hudba, která při vší pestrosti nevybočuje pořád někam do stran. Vracejí se příznačné motivy, hudba místy připomene zmnohonásobené janáčkovské echolálie nebo přeskakující desku, což zní obzvlášť pikantně ve spojení s jazzovými momenty. Dílo svou strukturou hudebně kontrastních scén – dělených vracející se disonancí místo recitativů – připomínalo starou číslovou operu, melodické linky zpěvu byly místy zdvojovány instrumentálně.
Hra samotná není z dnešního pohledu nijak skandální a divadelní ztvárnění se nehoní za lacinou nahotou a lechtivými pitomostmi. Režii a scénu vytvořil Georges Delnon, na ostravské provedení dohlížela jeho spolupracovnice Franziska Kronfoth. Byl to parádní kousek expresivního hudebního divadla, k jehož vyznění přispěli vynikající představitelé všech rolí. Dobře zvolené typy, komplexní zpěváci i herci, byla krása už jenom sledovat, jak to celé funguje. Z kvalitního obsazení ještě mírně vyčníval kontratenorista Alin Deleanu, který přecházel z plného hlasu do vysokého jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a sopranistka Lydia Brotherton. Ostravská banda pod vedením Rolfa Gupty hrála perfektně, bez slyšitelných problémů si poradila s pestrou partiturou. Člověka nakaženého konvenční operou – to jest mě – vždy trošku zarazí, když je hudba zesílená a zpívá se přes mikroporty. Ale zvuk byl výborný a hlasitost decentní, i když musím říct, že mi aspekt konfrontace čistého hlasu s orchestrem v těchto případech vždy trošku chybí. Naopak společenským potěšením navíc byla zcela neokázalá účast ostravského primátora Petra Kajnara.
