Hudební současnost se pochlubila novou scénickou pohádkou Notesánek. Ostravský festival soudobé hudby v letošním roce slaví padesát let a čím dál výrazněji se propisuje do kulturního dění moravskoslezské metropole.
Příběh o klukovi, který ujídal noty, je parafrází nejznámějšího dětského jedlíka. Scénář a libreto napsala ostravská sopranistka Simona Mrázová, hudbu zkomponoval dirigent a skladatel Tomáš Stanček. Režie se ujali David Kříž a Silvie Mlynarczyková. Premiéra pohádky Notesánek proběhla 20. října v DK Poklad v Ostravě-Porubě.
Větu „Mámo, já bych jed’“ zná skoro každé dítě. Příběh o nenasytném uličníkovi, který spolykal kaši z rendlíka, krajáč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu a děvečku s trakařem, inspiroval autorku Simonu Mrázovou k sofistikované úpravě, kterou provázejí autorské písně a osobité adaptace lidových melodií. Respektovaná ostravská sopranistka a pedagožka Fakulty umění poměrně drsnému příběhu o Otesánkovi z pera Karla Jaromíra Erbena obrousila hrany. Její Notesánek má svou vlastní maminku, není tedy bytostí vydlabanou z dřevěného samorostu, jako je tomu u národního klasika, ale klukem, co prostě „jen“ rád mlsá.
Máma je na kluka sama, proto mu dopřává co největší laskominy a dobroty a docela ho rozmazluje, bez ohledu na jeho rychle kynoucí bříško. Když se události vymknou kontrole a Notesánek uteče, zbydou mamince oči pro pláč. Malý chlapec na své cestě potká tři různé písničky, kterým spolyká noty a zbaví je tak jejich jediného poslání – znít a dělat lidem radost. Příběh má šťastné rozuzlení a Notesánek na rozdíl od svého pohádkového kolegy přežije a najde řešení.
Libreto a scénář Simony Mrázové jde cestou jazykového zjednodušení a akcentu na klíčové situace (setkání, dialog a kolize). Příběh je vyprávěn ve verších a vede k přímočarému sdělení: „Kdo má písně rád, musí o ně pečovat.“ Trampoty ústředního antihrdiny jsou vyprávěny s mateřským citem, kterému místy nechybí jemná ironie a sebereflexe (v postavě matky).
Režie Davida Kříže a Silvie Mlynarczykové vede mladé protagonisty k přesně zaostřenému výkonu. Na útlé časové a verbální ploše necelé hodiny není prostor na velká gesta, a režisérský tandem proto nasměroval mladý kolektiv k výstižnému projevu s úspornými, leč funkčními prostředky. S ohledem na omezené možnosti jeviště a jednoduché scény je s podivem, jak obratně se všichni na jevišti pohybují a respektují ansámblový charakter inscenace.
Inscenace vznikla spojenými silami studentů Fakulty umění, absolventů Janáčkovy konzervatoře a dětí z Operního studia Bystrouška ze ZUŠ Ostrava-Poruba, které připravila Barbora Dudková.
Z hlavních postav je třeba zmínit Daniela Tomáše, který Notesánka ztvárnil přesvědčivě, leč možná příliš opatrně. Tomáš se vyhnul nadbytečným a siláckým gestům a převedl svou postavu spíš jako hodného kluka, co má slabou vůli a nutkavý pocit hladu. Prochází dějem téměř beze změn a bohužel i bez většího důrazu a gradace v jednotlivých epizodách s písničkami. Maminku Notesánka sehrála Simona Mrázová s jemně ironizujícím odlehčením. Její postava je vystavěna na jemných detailech – mateřském instinktu i přecitlivělosti, která se během nelehkého období rodičovství často dostaví.
Skřítek Silvie Mlynarczykové je víc než epizodní postavou. Prochází dějem jako vypravěč a stává se aktivním článkem interakce s dětským publikem. Komunikaci s dětmi a narativní roli zvládla Mlynarczyková s půvabnou lehkostí, jejímu projevu dominuje přirozená hravost a výstižnost. Jednotlivé písničky ztvárnily Terezie Gilligová, Barbora Vašková a Sára Slováková, přičemž každá našla své vlastní prostředky. Gilligová potěšila zejména kultivovaným zpěvem, Vašková zaujala promyšleným tajuplným pohybem. Sára Slováková si zaslouží respekt, jelikož se roli musela naučit jako záskok za indisponovanou kolegyni.
Pozornost si zaslouží hudba Tomáše Stančeka, která je velkou devízou nové inscenace. Stanček se svou partiturou hned napoprvé představil jako autor, který má smysl pro dramatický potenciál textu a náležitosti scénické hudby. Jeho melodie se pohybují na pomezí populární, muzikálové a operní stylizace, přičemž se mu podařilo zachovat rovnováhu. Rytmicko-melodická stránka písní má charisma hned na první poslech. Zajímavě Stanček využil témbrové možnostmi všech tří zastoupených nástrojů (klavír, violoncello a perkuse/Orffovy nástroje), které dohromady vytvářejí pestrý amalgám pohádkové hudby – je atraktivní a přitom vkusná.
Aranžérská invence Stančeka se otiskla i do úpravy tří lidových písní Kočka leze dírou, Skákal pes a Prší, prší, jen se leje, jež zní netradičně, místy doslova s magickou aurou. Autor hudby se také za klavírem ujal spolu s violoncellistkou Adélou Schreiberovou a perkusistou Benediktem Holčákem provedení a postaral se o spolehlivý a dynamicky ohleduplný hudební doprovod.
Notesánek Simony Mrázové je stylově čistou hudební pohádkou, která vsadila na obyčejné věci. Avizuje primární lidské hodnoty, touhu po kráse a její krédo je naprosto zřejmé: láska k obyčejným věcem se nerodí ve vzduchoprázdnu, ale potřebuje péči a systematickou práci. Ačkoli se jedná o představení spíše pro děti mladšího školního věku, kvalitní hudební doprovod a solidně veršované libreto mohou přilákat větší spektrum publika, které ocení zdařilé zpracování tradičního pohádkového námětu. Notesánek je hezkým příkladem, jak lze využít potenciál mladších generací a vytvořit s minimem prostředků funkční a roztomilou inscenaci. Ohlas publika zcela zaplněného sálu svědčil o tom, že aktualizované hudební pohádky jsou oblíbené a vyhledávané téma. Když se to ovšem umí.
