Intimní Domenico Scarlatti & John Cage na Moravském podzimu
V neděli 8. října proběhly v rámci brněnského festivalu Moravský podzim dva sólové klavírní koncerty v Besedním domě. Prvním z nich byl pozoruhodný hudební počin izraelského klavíristy a dirigenta Davida Greilsammera. Projekt, který byl poprvé uveden v Paříži roku 2009 a později zazněl na světových pódiích v New Yorku, Washingtonu, Amsterdamu nebo Velké Británii, vedle sebe klade původně cembalové sonáty Domenica Scarlattiho (1685-1757) a sonáty Johna Cage (1912-1992) pro preparovaný klavír. Přestože autory od sebe dělí více než dvě staletí a bezpočet měnících se slohů a stylů, David Greilsammer se pokusil o co možná nejtěsnější spojení obou rozdílných hudebních světů. Za tímto účelem skladby vhodně seřadil a vytvořil tak zcela svébytné dílo.
Do intimního ticha potemnělého sálu Besedního domu vstoupil klavírista a usedl na otočnou stoličku mezi dva klavíry. Vhodně zvolené osvětlení podpořilo delikátní a soukromou náladu odpoledne. Celá koncepce představení zahrnovala navíc i drobné teatrální prvky – po každé odehrané sonátě, uchopil Greilsammer noty, nechal je volně padnout k zemi, otočil se ke druhému z klavírů a téměř okamžitě pokračoval ve volném hudebním dialogu napříč staletími. První skladbou večera byla Scarlattiho Sonata d moll K.213, na kterou reagovala Cageova Sonata XIV. V průběhu večera jsme slyšeli osm sonát Domenica Scarlattiho a sedm sonát Johna Cage. Skladby byly voleny se zřejmým cílem zdůraznit dialogický princip, případně naopak vytvořit zdání jisté homogennosti. David Greilsammer precizně budoval křehkou a intimní náladu již od samého počátku koncertu. Hlavní zásluhu pak nese především zvolené pořadí skladeb. Hudební proud se přes zřejmou odlišnost obou autorů valil svorně stále výše a výše k dramatickým vzepětím, aby následně s blížícím se koncem opět zvolnil, nabral trochu dechu a v cílové rovince ukončil kruh rozdílných emocí, které v nás stihl za pouhou hodinu času vyvolat.
Z dramaturgického hlediska se podařilo Davidu Greilsammerovi vystihnout potřebnou míru sounáležitosti hudebního materiálu, stejně jako dokázal využít nesourodosti jednotlivých prvků. Vzhledem k rozdílnosti zvoleného materiálu a snaze o homogennost celého projektu, bylo potřeba učinit pár interpretačních ústupků. Předně se interpret pokusil sjednotit charakter výsledného zvuku. Ne že by bylo vůbec možné, aby Scarlattiho sonáty vyzněly stejně jako skladby pro preparovaný klavír Johna Cage, ale ve snaze o maximální propojenost opustil autor ideu historicky poučené interpretace. Největším historickým „prohřeškem“ pak bylo uvedení Scarlattiho sonát na velkém klavíru, a nikoliv na cembalu z 18. století. Vzhledem ke snaze co nejvíce propojit oba rozdílné hudební světy je tento krok pochopitelný.
Samotnému provedení jednotlivých sonát pak skutečně není co vytknout. Pochvalu si zaslouží především znamenitá práce s dynamikou, ještě více vystavena na odiv v potemnělém tichu Besedního domu. Nástupy jednotlivých skladeb vycházely velmi logicky ze zvoleného pořadí, a tak se některé sonáty rozezněly do ticha, zatímco jiné rychle udeřily do ještě znějících tónů skladby předcházející. Toto vše však působilo veskrze organicky a bylo zřejmé, že interpret se dojem jednotného díla snaží co nejvíce zdůraznit. A skutečně – přes značnou rozdílnost hudebních faktur, znatelnou Scarlattiho virtuóznost, nestejný charakter zvuku i například nepoměrné délky skladeb – vše do sebe zapadalo a tvořilo jeden hudební příběh.
Znakem celého provedení byla nepřehlédnutelná uměřenost. Interpret se nevyhýbal rozvolněnějšímu rubatu, ale kdykoliv tak učinil, vždy mohl poukázat na jasný hudební důvod. Dojem celistvosti umocňovaly adekvátně prodloužené fermaty a u obou autorů se střídající intimita s dravostí. S blížícím se koncem rostla i dramatičnost vybraných skladeb a interpret dokázal po rozněžnělém tichu zatřást celým sálem. Je skutečně potřeba zdůraznit maximální kultivovanost projevu a výsledného zvuku. Občasné výbuchy napětí střídaly umírněnější části, a to vše ve velmi učesaném provedení, s uměřenou dynamikou a bezchybným frázováním. Koncert bohužel nenalákal takové množství posluchačů, jako by si zcela jistě zasloužil.
Dva póly hudby 20. století – ruský futurismus a česká avantgarda na Moravském podzimu
Druhý klavírní koncert nedělního večera se nesl ve znaku dvou oddělených polovin, přičemž první polovinu tvořila ruská tvorba a druhou pak tvorba česká. Přestože většina snah ruské umělecké scény první poloviny dvacátého století byla nakonec potlačena perzekucemi a státním zvýhodňováním hudby socialistického realismu, nelze přehlédnout, jak dramatický vývoj stihla ruská hudební kultura prodělat za relativně krátkou dobu od Mocné hrstky a jak silné vazby na západ již na počátku 20. století měla. Velkou ikonou v tomto směru byl pro uváděné autory Alexandr Skrjabin.
První skladbou v provedení Steffena Schleiermachera byla Dvě nokturna Alexandra Mosolova. Zřejmá příbuznost s hudbou německého expresionismu je v tomto i dalších případech nezpochybnitelná, především pak v hudbě Nikolaje Andrejeviče Roslavce. V porovnání se skladbou uváděnou na zahajovacím koncertu jsou však Dvě nokturna citlivější, zádumčivější, přemýšlivější a zcela zřejmě lyričtější. Náhlé výbuchy napětí, dramatické přechody i rytmické extrémy však nenechají posluchače na pochybách, že se skutečně jedná o ryze moderní dílo. Reflet sinistre a Création de l’Or od Nikolaje Obuchova pokračují v hudebním jazyce navazujícím na pozdního Skrjabina. Výše zmíněný Nikolaj Roslavec a jeho Pět preludií představují mírný odklon od této estetiky a ještě bližší přimknutí k expresionistické evropské tvorbě. Za zmínku však stojí také objevující se kousky tonálního cítění, které autor využívá pro zřejmý kontrast. Rozklad tonálně chápaného akordu do rozezvučené disonantní masy na konci druhé věty působí familiárně a proto se mu vzhledem ke kontextu daří ještě více prohlubovat původní napětí skladby. Velmi blízko k výše zmíněným autorům měl také Arthur Lourié, jehož Syntézy zazněly po skladbě Roslavcově. Skladba se stala nezamýšleným rozveselením večera, když přesně po konci druhé věty rozezvučelo sál Besedního domu úctyhodné kýchnutí. Po úsměvech na tvářích publika i interpreta se ovšem pokračovalo v předcházející vážné notě. První polovinu uzavřel Foxtrot Leonida Polovinkina, který byl jedinou skutečně odlehčenou skladbou první části.
Česká polovina večera byla stylově podstatně pestřejší. Již úvodní Suita op. 13 Pavla Haase v sobě zahrnovala více stylových kontrastů než celá polovina první. Přes výsledný spíše temnější ráz skladby prosvětlovaly tu a tam místa něžného klidu. Hravé a komické prvky se vynořovaly z hudební faktury, aby byly opět potlačeny burácejícím fortissimem. Tyto rozverné prvky však byly prosté jedovatého cynismu a veškeré následné zachmuření nebylo nikterak výsměšné, ale spíše posmutnělé, často však křehce hořkosladké. Bylo zřejmé, že skladba staví spíše na hudebních než ryze matematických konstruktech. Také Ragtime a One Step Ervína Schulhoffa můžeme zařadit mezi skladby s uchopitelnějším hudebním jazykem, obzvláště pak v porovnání s chladnou a burácivou tvorbou ruského futurismu. Obě skladby navíc vyrůstaly z jazzového podhoubí a tímto korespondovaly s dalším dílem večera – Bugatti stepem Jaroslava Ježka. Rozverná, hravá skladba ještě více umocňovala kontrast obou polovin koncertu. Mírně pomalejší tempo, než ve kterém obvykle bývá Bugatti step interpretován, dalo vyniknout celé hudební struktuře díla. Dalo by se říct, že skladby Bugatti step a Foxtrot Leonida Polovinkina působily jako jakési odlehčení zádumčivého večera. Před posledním akordem Bugatti stepu sáhl klavírista Steffen Schleiermacher do kapsy a k všeobecnému pobavení a radosti vytáhl z kapsy klaxon, a ještě než dopadl závěrečný souzvuk, na něj zatroubil.
Posledním dílem nabitého večera byla Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“ Leoše Janáčka. Janáčkova tragická skladba uvrhla posluchače opět do pochmurné nálady. Jediným vyrušením byla po několika prvních taktech zapadlá klávesa, která se odmítala znovu rozeznít, ale tato krátká odmlka nikterak nenarušila průběh koncertu a klavírista zdárně dokončil celé dílo.
Steffen Schleiermacher předvedl výkon, kterému by se jen stěží dalo cokoliv vytknout. Schleiermacher dokázal výtečně vystihnout ducha jednotlivých skladeb a úměrně k tomu zvolit výrazové prostředky, širokou dynamickou paletu i patřičné frázování. Obzvláště Janáčkově skladbě dodal velmi tesklivý nádech. Úsměvné naopak byly klavíristovy vpády do potlesku posluchačů, které nenechal ani pořádně ocenit jeho precizní výkon.
