Třetí ročník MHF Dvořákova Praha zahájil 20. srpna ve Dvořákově síni Rudolfina City of Birmingham Symphony Orchestra pod taktovkou vycházející lotyšské dirigentské hvězdy Andrise Nelsonse . Teprve jednatřicetiletý umělec, který se původně věnoval profesionální hře na trubku a získal i několik pěveckých ocenění, se začíná rychle prosazovat na nejprestižnějších koncertních pódiích a operních scénách jako dirigent. V uplynulé sezoně vystupoval například s Pittsburgh Symphony Orchestra, Staatskapelle Berlin, Orchestre National de France, Tonhalle-Orchester Zürich, v Metropolitní opeře, ve Vídeňské státní opeře nebo v Královské opeře Covent Garden, v této sezoně jej čeká debut u Vídeňských a Berlínských filharmoniků. První polovinu pražského koncertu otevřel předehrou k opeře Lohengrin Richarda Wagnera, v jejíž nové produkci měsíc předtím debutoval na festivalu v Bayreuthu. Provedení zaujalo kovově lesklými tóny uvozujících smyčců a soustředěně klenutou výstavbou, vrcholící v mohutnosti vyrovnaného zvuku orchestru.
V následující části programu se jako sólista představil osmatřicetiletý anglický klavírista Paul Lewis , jenž si ve světě získal renomé vyhlášeného interpreta Beethovenova díla. Letos jako první v historii provedl na festivalu BBC Proms všechny skladatelovy klavírní koncerty, které stejně jako jeho sonáty natočil i na kompaktní disk. V Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur Ludwiga van Beethovena přesvědčil jak sólista, disponující precizní technikou a mimořádně kultivovaným tónem, tak orchestr, který mu byl skvělým partnerem. Jeho transparentní zvuk nepostrádal dávku hravosti a živelnosti ve výrazu, stejně jako smysl pro reakci na detail v sólovém partu.
Nastudováním Symfonie č. 9 e moll „Novosvětské“ Antonína Dvořáka, která zazněla v druhé polovině večera, si Nelsons získal u Birminghamského symfonického orchestru před třemi lety pozici hudebního ředitele. Titul zřejmě patří k repertoárovým prioritám tělesa, neboť jej během uplynulého měsíce provedlo na dalších pěti koncertech. Vyznění rozmanitosti scén, nálad a emocionálních odstínů zpaměti dirigované partitury usměrňoval Nelsons detailním výrazovým vedením s až narativní představivostí. Angažovaně hrající orchestr byl technicky příkladně připraven a na gestikulaci reagoval důsledně a jednotně. Jeho kompaktní zvuk vynikal svým zaobleným a měkkým charakterem speciálně v klidnějších partiích, interpretovaných s rozlišením i nejjemnějších nuancí. Vřelost, něhu a magii prostřídávala dravost, ostrost nebo dramatičnost v patřičných kontrastech, vždy však při zachování velice uhlazené zvukové kultury. Každý motiv jakoby zazníval v ideálních dynamických, agogických, barevných proporcích a stával se bytostně organickou součástí hudebního kontextu. Sympatický Andris Nelsons zapůsobil jako entuziastický typ dirigenta – inspirátora, kterému však nechybí ani smysl pro perfekci. Disponuje bohatou imaginací, kterou umí neméně nápaditými pohybovými a mimickými schopnostmi bezprostředně a intenzivně sdílet. Orchestr si pod jeho fascinujícím vedením okamžitě vysloužil spontánní ovace publika vstoje.
