Zahajovací koncerty festivalů bývají povýtce také společenskou záležitostí. Do sedadel usedají sponzoři i politikové, umělci i lidé z branže, hlavně však také běžné publikum. Nejinak tomu bylo na zahajovacím koncertu 27. ročníku festivalu Svátky hudby, který je spojen se jménem Václava Hudečka. A v průběhu večera bylo znát, že publikum, které se vypravilo 23. října do Dvořákovy síně Rudolfina, tvoří z valné části fanoušci významného českého houslisty, pedagoga a především vytrvalého podporovatele mladých talentů.
Václav Hudeček své příznivce nezklamal. Vystoupil na závěr první půle koncertu a zahrál Romanci pro housle a orchestr f moll, op. 11, a Mazurek pro housle a orchestr e moll, op. 49, s bravurou a jistotou mistra, který po očku pomrkává do publika, jak si jeho hru užívá. Jako zkušený houslista si to může dovolit – ví, kdy se maximálně soustředit na hru a kdy se naopak usmát na posluchače. Tento druh komunikace Hudeček ovládal od začátku své dráhy, ale není v tom nic vnějškového, efektního, naopak – houslista vždy oddaně tlumočil skladatelovo dílo. Ostatně Dvořák byl a je parádním číslem jeho repertoáru.
Na zahajovacím koncertě se představila Plzeňská filharmonie řízená maďarským dirigentem Istvánem Dénesem. Na úvod zvolila Dvořákovu koncertní předehru Karneval, op. 92, dílo brilantní a jásavé, bohužel jeho zářivost a jiskřivost jako by ustoupila ryčnější břesknosti. Vadily ostré přechody mezi jednotlivými motivy, lyrickou pasáž naopak orchestr zahrál vřele, blýskla se tu první houslistka Hana Hložková, shodou náhod vítězka luhačovické akademie Václava Hudečka v roce 2000. Příležitost představit se na „velkém“ koncertě dostal i violoncellista Vilém Vlček, člen LGT Young Soloists a laureát mnoha soutěží. Zvolil Dvořákovo Rondo pro violoncello a orchestr f moll, op. 94, a zaujal nejen hráčskou jistotou, zpěvností a vroucností, kterou vložil do svého projevu, ale i krásným zvukem svého nástroje.
Překvapením pro mě byly v druhé půlce výkony mladých zpěváků – sopranistek Terezy Štěpánkové (něžná koloratura) a Lucie Vagenknechtové (dramatický soprán) a basbarytonisty Lukáše Bařáka (plný pevný hlas). Škoda, že se pro nemoc omluvil ohlášený basbarytonista Boris Prýgl – kvarteto mladých kvalitních hlasů mohlo být ještě posíleno. Přehlídka mladých hlasů se konala v notoricky známém repertoáru – od Hubičky přes Rusalku a Prodanou nevěstu po Jakobína. A považuji to za přednost: jednak z mimohudebních důvodů (koncert byl věnován 100. výročí založení Československé republiky), jednak to byla příležitost srovnat vzorové interpretace s pojetím nastupující generace. A ta nedopadla vůbec špatně.
Tereza Štěpánková, která vystudovala Konzervatoř v Pardubicích u profesorky Jarmily Chaloupkové a nyní pracuje s italským pedagogem Antoniem Carangelem, se představila v árií Barčete ze Smetanovy Hubičky Hlásej ptáčku a lehkostí svého projevu a perlivou koloraturou si vysloužila uznání. Interpretační nadhled navíc uplatnila i v árii Karoliny ze Smetanovy opery Dvě vdovy Samostatně vládnu já.
Lucie Vagenknechtová absolvovala rovněž Konzervatoř v Pardubicích ve třídě Miloslavy Stříteské a nyní studuje na HAMU pod vedením Romana Janála. Také ona spolupracuje s Jarmilou Chaloupkovou a Antoniem Carangelem. Disponuje zdravým silným hlasem, typově je spíše dramatický soprán, což se projevilo i v její interpretaci árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém. Zpívala s obrovským nasazením, ukázala, jak je i na ploše jedné árie schopna vytvořit a vygradovat drama, byla něžná v lyrické poloze, ale příliš dramatická ve vypjatých polohách. Po tomto výstupu následoval snad největší ohlas publika, člověk se však neubránil pocitu, že méně by v tomto případě bylo více. Totéž platí o její interpretaci árie Mařenky ze Smetanovy Prodané nevěsty Ach, jaký žal. Zklamanou a zkroušenou dívku aby posluchač pohledal! Nerada bych však, aby se tyto výhrady braly jako výtky vůči zpěvačce. Naopak – zaujala mě tak, že bych si ráda poslechla její Papagenu v Liberci nebo Chytračku v Opavě.
Basbarytonista Lukáš Bařák také není neznámým jménem. Absolvoval HAMU pod vedením Ivana Kusnjera, nyní pokračuje ve studiích ve Vídni. Za roli Figara v Českých Budějovicích byl v širší nominaci na Cenu Thálie. Na včerejším koncertě oslnil svým pevným, plným hlasem, jeho sametovou barvou a úlevně rovným tónem prostým jakékoli forze. Představil se árií Dubrovského ze stejnojmenné opery Eduarda Nápravníka Kdo věřil by, že po přátelství tak nečekaně přijde zvrat a árií Kecala z Prodané nevěsty Každý jen tu svou. Jeho mladý ohebný hlas zvládl i tuto basovou polohu. S Lucií Vagenknechtovou na závěr zazpívali duet Bohuše a Julie z Dvořákova Jakobína My cizinou jsme bloudili.
Publikum vycítilo, že bylo svědkem nadprůměrných interpretačních výkonů a vyžádalo si přídavek. A co jiného čekat od maďarského dirigenta než čardáš z Kálmánovy Čardášové princezny?
V úvodu jsem zmiňovala, že úvodní festivalové koncerty bývají slavnostnější než ty následující. Tento měl i další důvod: Václavu Hudečkovi byla v průběhu večera udělena cena českého střediska Mezinárodní hudební rady UNESCO – České hudební rady „za jeho dlouhodobou umělecko-pedagogickou podporu nejmladší generace českých umělců“. Právem. Přestože to, co Václav Hudeček dělá pro mladou generaci interpretů a jak ji podporuje, je nedocenitelné.
