Již pošesté se v září a říjnu zaplnily ostravské chrámy a kostely v dalších 21 městech a vesnicích Moravskoslezského kraje příznivci duchovní a staré hudby. Svatováclavský hudební festival (SHF) jim i letos připravil nevídanou hostinu, plnou dosud neznámých lahůdek ze světa sakrální hudby a poučené interpretace staré hudby na dobových nástrojích. Zahajovací koncert SHF tradičně patří domácí Janáčkově filharmonii Ostrava (JFO) a jejím hostům, jimiž byli tentokrát sopranistka Dana Burešová , barytonista Roman Janál a Pražský filharmonický sbor , připravený sbormistrem Lukášem Vasilkem . Původně ohlášeného Vladimíra Válka za dirigentským pultem v katedrále Božského Spasitele, největším ostravském kostele s kapacitou čtyř tisíc sedících a stojících osob, zastoupil Jakub Hrůša , v Ostravě se pravidelně objevující a vždy vítaný host. Zahajovací koncert festivalu nebyl výjimečně dramaturgicky objevný, protože kromě vášnivé a agogicky zvrásněné Meditace na staročeský chorál Svatý Václave Josefa Suka a Polní mše Bohuslava Martinů přinesl v moravskoslezské metropoli přečasto uváděné Dvořákovo Te Deum , jímž byl uzavřen i letošní ročník Janáčkova máje (9. 6.). Hrůšovo Te Deum zaznělo na standardně vysoké úrovni, podepřené bezchybným výkonem sboru a s přesvědčivým podáním barytonového partu Romanem Janálem, jemuž toho večera patřily vavříny i za výkon v Martinů Polní mši. Nemilosrdná chrámová akustika s extrémně dlouhým dozvukem neumožňovala vypointovat všechny polyrytmické a artikulační finesy Dvořákova Te Deum, o to přesvědčivěji vyzněly Meditace a Polní mše.
Poslední říjnový den patřil na SHF posluchačsky náročnějšímu a v Ostravě téměř neuváděnému repertoáru, Mendelssohnovým a Franckovým žalmům a Franckově Mši A dur op. 12 , která v Ostravě zazněla naposledy patrně v rámci Janáčkova máje 1992. Večer v přívozském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, jehož lavice byly zaplněny do posledního místa, otevřel Mendelssohnův žalm Jauchzet dem Herrn alle Welt pro smíšený sbor a capella, Franckův Žalm 150 pro sbor s doprovodem varhan a Mendelssohnův žalm Hör mein Bitten pro sopránové sólo, sbor a varhany v podání Moravského komorního sboru a Jany Kačírkové . Ve Franckově sedmidílné Mši A dur se ke zmiňovaným umělcům připojili ještě tenorista Richard Samek a basista Ivo Hrachovec , jméno varhaníkovo zůstalo pořadateli v programu utajeno. Nastudování skladeb, které se nesly v radostné, přesto spíše meditativně zklidněné dynamice, se ujal Jiří Šimáček . Nepletu-li se, zaznělo Haydnovo třídílné oratorium Stvoření v Ostravě naposledy v roce 1999 pod taktovkou tehdejšího šéfa JFO Christiana Arminga. Letos (6. 10.) si Haydnovo osvícensky optimistické a zbožně naivní oratorium vyslechli posluchači v mariánskohorském kostele Panny Marie Královny v podání Pražské komorní filharmonie , Českého filharmonického sboru Brno (ČFSB), trojice sólistů Mary Nelson (soprán), Mark Le Brocq (tenor) a Mathew Brook (baryton), precizně vedených Jakubem Hrůšou, který na druhý den oratorium zopakoval před pražským publikem (HARMONIE 2009/11). Přiznám se, že Haydnovy vrcholné mše a oratoria bych v Ostravě raději uvítal v provedení na dobových nástrojích, početné publikum však zaujalo i Hrůšovo provedení na moderních nástrojích, přičemž bych měl vyzvednout hlavně hru spolehlivé žesťové sekce PKF. Hrůšovo Stvoření strhlo silným vnitřním tahem a přehlednou architekturou. Ani sychravé říjnové počasí, ani v Ostravě pro návštěvníky kulturních akcí dvakrát neatraktivní termín (páteční večer) neodradily Ostravany od návštěvy kostela svatého Václava, v němž 16. 10. za řízení Petra Fialy vystoupili Čeští komorní sólisté a čfsb se sopranistkou Simonou Houda-Šaturovou , která dosud v Ostravě nevystoupila. Večer rámovalo provedení dvou Mozartových zhudebnění velikonoční mariánské antifony Regina coeli B dur KV 127 a C dur KV 108 , mezi nimiž zaznělo sborové Te Deum KV 141 a Ave verum corpus KV 618 . Středobodem večera bylo Šaturové provedení dobře známého sólového Exsultate, jubilate KV 165 , v němž však pěvkyně vstoupila do nemilosrdné konkurence světových sopranistek (Bonney, Damrau) i mezzosopranistek (Bartoli). Přiznám se, že jsem od Simony Šaturové čekal ještě více, zvláště v četných koloraturních pasážích mne zcela nepřesvědčila, možná se však jen chránila před příliš chladným klimatem svatováclavského kostela. Neměl bych zapomenout na vynikající výkon ČFSB a Českých komorních sólistů, jejichž hra v artikulaci občas svědčila o elementární poučenosti ze světa autentické interpretace staré hudby. Nejen pro mne bylo patrně vrcholem letošního ročníku SHF provedení Händelova italského oratoria Vzkříšení HWV 47 , jehož nastudování ve svinovském kostele Krista Krále v sobotu 24. 10. zvedalo publikum opakovaně ze židlí. V Händelově dvoudílném oratoriu se ke spolupráci sešli spolužáci z basilejské Scholy cantorum Martina Janková a Václav Luks , k nimž se vedle Collegia vocale 1704 a Collegia 1704 připojili ještě sólisté Kateřina Kněžíková , Mariana Rewerski , Jaroslav Březina a Lisandro Abadie . Dvouhodinové velikonoční oratorium rozdělené mezi novozákonní postavy Marii Magdalenu, Marii Kleofášovu a Jana, k nimž se v druhém plánu připojují Anděl a Lucifer, zaznělo v Ostravě zřejmě poprvé a znovu poukázalo na skutečnost, že ve znalostech Händelovy duchovní hudby máme co dohánět. O výkonech souborů lze mluvit jen v superlativech: pozorovat hráče Collegia 1704 je adrenalinový zážitek a poslouchat je spokojenost sama. Václav Luks, který byl i autorem sdělného průvodního slova v programu koncertu a od nějž bych očekával i větší tempodramaturgické kontrasty v průběhu oratoria, je nejen pro mne hvězdou mezi českými interprety staré hudby. Další však vyrůstají ve sboru Collegium vocale 1704 a mezi sólisty, z nichž mne obzvláště zaujala Kateřina Kněžíková coby Magdalena a toho večera výborně zpívající Jaroslav Březina. Poslední věta tohoto odstavce však musí patřit paní Jankové, věčně usměvavé, rozsahem role tentokrát spíše skromné, uměleckými kvalitami však nedostižné.
Závěrečný koncert se konal tradičně v katedrále Božského Spasitele a patřil JFO, sopranistce Evě Dřízgové-Jirušové a v Ostravě usazenému italskému dirigentu Paolo Gattovi, který ke spolupráci pozval sopranistku Hanu Škarkovou a polského tenoristu Adama Sobierajskiho . Na programu byla Mendelssohnova vokální Druhá symfonie g moll op. 52 Chvalozpěv , kterou Ostravané z živého provedení stěží znají. Její uvedení měl na SHF prosadit Paolo Gatto, pod jehož vedením dílo zaznělo v reprezentativní podobě. Patřím spíše k těm posluchačům, kteří si vychutnali první, orchestrální díl symfonie s výborně vystavěnou první, melancholicky druhou a cudně stručnou třetí větou a kteří by raději škrtali v místy předimenzovaném druhém dílu se třemi sóly, orchestrem a sborem, kterým byl opět ČFSB, jehož tutti jsou sebejistá a velmi působivá. Mendelssohnovu Druhou symfonii mám velmi rád, a tak mne její poctivé nastudování potěšilo.
Nebylo v silách kritikových navštívit všechny koncerty SHF 2009: musel jsem oželet obnovenou premiéru Hniličkovy Jazzové mše (2. 10.), vystoupení gambisty Petra Wagnera s cembalistou Jacquesem Oggem (11. 10.), koncert Venti diversi ensemble (14. 10.) nebo dechového okteta Amphion (26. 10.) a jen s těžkým srdcem jsem nesl nepřítomnost na koncertech souborů Musica florea (4. 10.) a Collegium marianum ( 8. 10.), které do Ostravy přivezly neznámé duchovní skladby Voříškovy a v Bachových Kantátách BWV 54 a 170 Kuijkenovu dvorní altistku Petru Noskaiovou . Podobně jsem litoval nepřítomnosti na prvním koncertě Collegia 1704 s duchovními díly Bachovými a Zelenkovými (22. 10.). Navštívené koncerty mne však přesvědčily o tom, že koncertní, respektive festivalová sezona v Ostravě vrcholí na podzim, kdy SHF Ostravanům předkládá základní kameny i rarity staré a duchovní hudby, tedy repertoár, který v Ostravě nebyl nikdy soustavně provozován. Že v duchovním a kulturním životě města a regionu chyběl, to potvrzují naplněné chrámy v Ostravě a širokém okolí.
