První den každého roku oslavuje v Česku řada orchestrů, zásluhou živého přenosu České televize nejviditelněji Česká filharmonie. Letos to byl (možná nechtěně) třídílný cyklus. Nejprve rozzářil (letos poněkud matně) nebe nad centrem Prahy v 18 hodin světelný ignis, pár minut poté vstoupili s podkresem dělobuchů z Petřína do Prezidentského salonku Rudolfina Jiří Bělohlávek, šéfdirigent a umělecký ředitel České filharmonie, a David Mareček, generální ředitel České filharmonie, aby „pod dohledem“ náměstkyně ministra kultury Kateřiny Kalistové a části Umělecké rady ČF (u zásadního okamžiku byl jen tři členové, což je zajímavá skutečnost!) podepsali po skončeném čtyřletém období novou šestiletou smlouvu uměleckého vedení orchestru panem Bělohlávkem. V osm hodin pak začal novoroční koncert orchestru, jenž by rád vstoupil do povědomí lidí jako „národní“, i když v něm dle mého mínění už nějaký čas je.
Program zásadně ovlivnila Marina Rebeka, jež zaskočila za Rusku Olgu Pereťjaťko. Lotyšská sopranistka je velmi úspěšná na řadě prestižních pódií a operních scén, takže jsem očekával mimořádný výkon. Bohužel se konal jen zčásti. Řada frází jí vyšla moc pěkně, ale úroveň například Anny Netrebko, přičemž velké hlasy 20. století jsou pro ni nedosažitelné, jí je zatím vzdálena – technickou jistotou, barevností hlasu, kouzlem osobnosti…, prostě vším. Chyběla perfektní intonace, šťavnatost hlasu, samozřejmost výšek, vymazlené detaily, lehkost, dlouhodechost frází, nakažlivá energie. Bylo to příjemné, ale vlastně málo napínavé zpívání. Vybrala si hlavně árie z oper, které má v současném repertoáru. Dramatismus osvědčila v Markétce z Gounodova Fausta. Magda z Pucciniho Vlaštovky měla být jemnější a lyričtější, Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie intonačně pevnější, Elena z Verdiho Sicilských nešpor vyzařovala půvab, ale také zbytečnou ostrost. Líbila se mi posmutnělá Manon z Pucciniho Manon Lescaut, přesvědčivá Nedda z Leoncavallových Komediantů a hlasově výborná Violetta z Verdiho La traviaty. Přiznávám, že když jsem o přestávce uviděl ve foyeru Dvořákovy síně manželský pár Kateřina Kněžíková – Adam Plachetka, s nostalgií jsem si vzpomněl na jejich vydařené hostování na Novoročním koncertu České filharmonie v roce 2015, jež bylo podstatně zajímavější…
_PetraHajska.jpg)
Větší potěšení jsem měl z výkonu orchestru řízeného Jiřím Bělohlávkem, i když jsem jej už slyšel hrát v ještě lepší formě. Fučíkův Vjezd gladiátorů byl jak jinak efektní a připravil kupodivu nevyprodaný sál na nádherné Andante con motto ze Serenády Es dur Josefa Suka (báječné mini sólo koncertního mistra Jiřího Vodičky a vizitka smyčců), dynamický Berliozův Římský karneval, pěkně houpavý Nedbalův Valse triste a hlavně Dvořákovo Scherzo capriccioso, gejzír zpěvnosti a zvukové brilance, které bylo pro mě dominantou koncertu. V něm excelovalo několik členů orchestru, kupříkladu v předělu před závěrem harfistka Jana Boušková.
Byl to dobrý vstup do roku 2017, nicméně už jsem byl svědkem zajímavějších novoročních či silvestrovských koncertů České filharmonie. Například určitě byl takovým koncert k 20. výročí vzniku České republiky 1. ledna 2013 s Jiřím Bělohlávkem, Josefem Špačkem, Janem Vobořilem…
