Vídeňská filharmonie přizvala k osmému abonentnímu koncertu letošní sezony do Zlatého sálu Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nejen svého oblíbeného dirigenta Zubina Mehtu , s nímž v červnu loňského roku oslavila již padesátileté jubileum vzájemné spolupráce, ale i významnou rakouskou sopranistku Martinu Serafinu. Lesk koncertu 25. března korunovala symfonická krása hudby Antonína Dvořáka.
Orchestrální expresivní kolorit hraný v přesných konturách prolínání témat strhl hudebníky i publikum k úplné koncentraci již od první části Hindemithovy Symfonie „Malíř Mathis“ . Skladba inspirovaná životem a výtvarným dílem německého renesančního malíře Matthiase Grünewalda, čerpající svůj hudební základ ze stejnojmenné opery skladatele, kulminovala na podkladě inspirace malířova obrazu Isenheimský oltář v průběhu tří vět (Koncert andělů, Ukládání do hrobu a Pokušení sv. Antonína ) v nebývalé intenzitě. Mehta v ní přehledně akcentoval melodická a rapsodická témata, která zněla svrchovaně nad polyfonickou expresí. Finální hymnus Lauda Sion Salvatorem a Alleluja s chladným espritem barev žesťových nástrojů zněl v archaické středověké reminiscenci kompaktně a umocnil celkový obrazný dynamický náboj meziválečné symfonie 20. století.
Čtyři poslední písně Richarda Strausse, komponované krátce po druhé světové válce, jsou lyrickým klenotem písňové tvorby a oslavou přírody básníků, jejichž skvostné verše složili Hermann Hesse a Joseph von Eichendorff. Typické straussovské rysy rozehrála Vídeňská filharmonie s velkým porozuměním, Mehta vedl orchestr důstojně i v symbolickém oblouku k první skladbě, téma či vokální linie řídil v klenbě nad celkem. Sopranistka Martina Serafin, sklízející úspěchy i na předních scénách světa, zpívala písně v dramatickém projevu na úkor výslovnosti, lyričnosti i poetiky.
Koncert korunovala Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, která se u nás hraje většinou u slavnostních příležitostí. Vídeňská filharmonie ji nabídla na programu zcela běžném. První věta Adagio. Allegro molto se nesla ve svižném tempu, Largo bylo hrané v krásném emocionálním prožitku, ve kterém melodie zněly srdečně a nepříliš široce. Scherzo třetí věty hráči rozvíjeli v brilantně hravém pojetí a Allegro con fuoco pojali v noblesní gradaci. „Bravo“ z publika bylo výstižné.
