Tenorista Simon O´Neill byl hlavním a nejvýraznějším sólistou. Závěrečný koncert sezony Pražských symfoniků měl nicméně v rukou šéfdirigent Pietari Inkinen – nenápadný, ale stále lepší a lepší.
Janáčkova Glagolská mše byla 27. 6., při prvním ze dvou večerů, důstojnou tečkou za 83. sezonou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Je výrazná a výjimečná a povedla se. Pietari Inkinen vyzdvihl symfonický charakter partitury a její ukotvení v dosavadním hudebním vývoji, spíše než novátorství a jedinečnost. Orchestr i Kühnův smíšený sbor byli prostředníky velkolepého hymnického provedení, neromanticky svižného a přesto zaobleného, ne tak sršatě úsečného, jak někdy Janáčka vnímáme. Korespondovalo to pěkně a logicky se scénami z Wagnerova Parsifala, které zazněly před přestávkou.
Vedle obvyklých vrcholných momentů zaujalo v této konkrétní Glagolské mši v části Věruju mimořádně inspirované a interpretačně působivé řešení zvýrazněné rozsáhlé epizody s klarinety, violami a violoncelly, vedoucí pak ke gradaci s prvním výrazným vstupem varhan a posléze ke střihu, vracejícímu do hry v tiché dynamice sbor. Inkinen dirigoval Janáčka s jistotou, jako klasika. Suverénně, v propracované stavbě a v rozumném tempu se v proslulém varhanním Postludiu uplatnila Daniela Valtová Kosinová. A v orchestru, jako i jindy, vyzařoval ze svého prominentního místa požitek ze hry tympánista Lubor Krása. Ze sólistů – nad oběma ženami, Jolanou Fogašovou a Eliškou Weissovou – dominovali stále impozantní Peter Mikuláš a průrazný Simon O´Neill.
Vysoká poloha sedmačtyřicetiletému novozélandskému pěvci svědčí. Víc než se ctí obstál ve vypjatých sólech u Janáčka a do skutečně světového standardu dal nahlédnout jako Parsifal. Zpívá wagnerovské role v nejlepších světových divadlech a na festivalu v Bayreuthu a ukázal, že právem. Pevný a poměrně lehčí hrdinný hlas světlého témbru nemá problémy a potřebný patos předává s dostatkem rezervy. Zazpíval monolog z druhého dějství a po orchestrálním Kouzlu Velkého pátku se znovu uplatnil ve scéně, která je závěrem opery. Wagnera dirigoval Inkinen se zřetelnou znalostí věcí. Ostatně, i s O´Neillem se zná ze spolupráce na oceňovaném uvedení Prstenu Nibelungova v Austrálii.
Pietari Inkinen není typem hvězdy, umělcem, který by sám na sebe při koncertě i v širším kontextu nějak výrazně upozorňoval. O to hodnotnější je a určitě ještě bude jeho pražské působení, které započalo v roce 2015 a je prozatím smluvně garantováno do roku 2020. Ve Wagnerovi i v Janáčkovi teď potvrdil, že umí dílo krásně modelovat a vystavět, že má intuici a cit, techniku, autoritu i zvládnuté prostředky, jak dosáhnout svého. Provedení tří operních scén vedl s přiměřenou, již dosaženou zralostí, přirozeně a usazeně, vystihoval a stupňoval ve zvoleném klidném tempu romantickou výrazovou intenzitu a opojnou, až magickou nekonečnost melodické linky a jejích barev. Wagner vyzněl orchestru jako vzácný dotek s přesně vystiženým stylem.
Před třemi lety, v roce inauguračního koncertu, bylo finskému houslistovi a dirigentovi pětatřicet. Souběžně s vedením Pražských symfoniků má teď uměleckou odpovědnost za festival Ludwigsburg Schlossfestspiele a je šéfdirigentem Japan Philharmonic Orchestra a šéfdirigentem Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern. Právě s tímto tělesem na samém západě Německa loni na podzim v premiéře uvedl skladbu Na počátku od svého významného krajana. Einojuhani Rautavaara ji napsal na Inkinenův popud a shodou okolností se stala jeho poslední – jako osmaosmdesátiletý zemřel v roce 2016. Nedlouhá, poměrně tradičně znějící kompozice má výrazně neoimpresionistický charakter, záhy se z hlubokých rejstříků dostává do střední polohy, má tah, vykazuje zajímavý vývoj jakoby ke světlu… – ale končí na svou závažnou hutnost a intenzitu příliš brzy a hlavně náhle. Bez přípravy, bez varování, bez spočinutí přestane. Skoro jako nedokončená. Bylo to v úvodu večera na chvilku překvapivě neuspokojivé.
