Ve dnech 11. 11. – 6. 12. 2011 se konal v Praze první ročník klavírního festivalu, nazvaného „Martinské slavnosti klavíru“. Už sám název je určitě marketingově velmi vděčný. Působí příjemně starosvětsky, protože evokuje martinské posvícení a martinskou husu, ale zároveň také trochu záhadně: marně budeme v paměti pátrat po tom, co může mít svatý Martin společného s klavírem. Přitažlivá je však především koncepce festivalu. Jeho pořadatel Martin Vít angažoval mladé pianisty s nejlepším renomé, zajistil pro koncerty exkluzivní prostory Velkého sálu Novoměstské radnice a postaral se o atraktivní dramaturgii, neboť nechal vedle známých skladeb zaznít také díla, s nimiž se při běžném koncertním provozu prakticky nesetkáme.
Festival zahájil symbolicky v den sv. Martina (11. 11.) Martin Kasík. Začal Etudami op. 2/1 a op. 3/1 málo hraného ruského autora Felixe Blumenfelda, za nimiž následovaly dvě skladby Lisztovy: Sen lásky č. 3 a Španělská rapsodie. Po přestávce klavírista pokračoval Janáčkovým cyklem V mlhách a své vystoupení uzavřel Sonátou č. 2 b moll op. 36 S. Rachmaninova. Martin Kasík se bezesporu řadí k našim nejlepším pianistům. Jeho hra je technicky dokonalá a do detailu promyšlená, ale zároveň plná hudební fantazie a poezie. Znám tohoto umělce především jako lyrika s obdivuhodně jemně nuancovanou tónovou paletou (kterou ostatně jedinečně předvedl ve dvou překrásně podaných chopinovských přídavcích), ale jeho interpretační záběr je zjevně mnohem širší, jak dokázal v brilantně podané Lisztově Španělské rapsodii i v náročné Sonátě Rachmaninově.
Druhý festivalový večer (15. 11.) patřil mladému slovenskému klavíristovi Ladislavu Fanzowitzovi. Program jeho recitálu byl vystavěn značně neortodoxně. V první půli zahrál umělec „pouze“ Lisztův Mephisto Waltz č. 1, celou druhou půli pak vyplnila opravdová pianistická rarita: pětivětá Sonáta e moll Leopolda Godowského. Ladislav Fanzowitz vládne dobrou technikou a k jeho přednostem patří to, že dokáže vnímat a interpretovat jakkoli komplikovanou hudební stavbu s nadhledem zkušeného architekta. Na svém festivalovém recitálu ale pravděpodobně podlehl optickému klamu. „Velký sál“ Novoměstské radnice je sice poměrně rozlehlý, ale židle pro posluchače byly „intimně“ rozestavěné v úzkém půlkruhu kolem klavíru (nejbližší posluchači seděli přibližně dva metry od nástroje), takže svým uspořádáním připomínaly spíše větší měšťanský salon. Ladislav Fanzowitz však při hře nešetřil fortissimy a hrál je s vervou, jež přesahovala hranice únosnosti. Takže jsem si Godowského Sonátu mohl plně vychutnat až doma, z Fanzowitzovy nahrávky na CD, která je skutečně pozoruhodná.
Třetím pianistou Martinských slavností byl Karel Košárek. Pro své vystoupení (29. 11.) si vybral skladby ruských, respektive sovětských autorů: Prokofjevovu Sonátu č. 2 op. 14, výběr ze Šostakovičových 24 preludií a fug op. 87 a Musorgského Obrázky z výstavy. O uměleckých kvalitách Karla Košárka není třeba pochybovat – prokázal je nesčetněkrát na svých koncertech i nahrávkách. Ale i on bohužel podlehl klamnému dojmu, že velký prostor Novoměstské radnice potřebuje velký zvuk, a zašel v tomto směru dokonce ještě mnohem dál než L. Fanzowitz, takže struny klavíru mnohdy až řinčely. Je to škoda, protože všude tam, kde klavírista pracoval s uměřenou dynamikou, působila jeho interpretace zajímavě: velice hezky vyznělo kupříkladu Šostakovičovo Preludium a fuga C dur a Preludium a fuga A dur či „Il vecchio castello“ a „Les Tuileries“ v Obrázcích z výstavy. Působivé byly i oba přídavky: Smetanova Poetická polka g moll (s řadou neotřelých nápadů) a rytmicky pružně podané Gershwinovo Preludium.
Poslední večer festivalu (6. 12.) patřil Ivu Kahánkovi. Pianista měl na programu Lisztovu koncertní etudu Šumění lesa, dále Sonátu č. 3 h moll op. 58 a Scherza b moll op. 31 a cis moll op. 39 od F. Chopina, po nich následovala Transcendentální etuda č. 1 Sergeje Ljapunova a recitál uzavírala Sonáta č. 3 op. 28 S. Prokofjeva. Přestože Ivo Kahánek hrál ve zjevné zdravotní indispozici, na jeho výkonu se to téměř neprojevilo. Všechny skladby zvládl po technické stránce víc než obdivuhodně, okouzloval nespočtem barevných i výrazových odstínů a závěrečnou Prokofjevovu Sonátu přednesl dokonce s takovým elánem a s takovou jiskrou, jako by se byl právě vrátil čerstvě odpočatý odněkud z lázní. Svou hrou prokázal, že patří – stejně jako Martin Kasík – k naší pianistické špičce, která snese srovnání se světovými umělci.
Všechny koncerty Martinských slavností uváděl osobně Martin Vít, což jen umocňovalo dojem atmosféry dávných hudebních salonů. A příjemný domácký pocit navozovalo i to, že posluchači mohli o přestávce ochutnat pohárek mladého martinského vína. Zdá se, že nový klavírní festival má úspěšně nakročeno.
