Hudební tečkou za rokem 2016 byl pro mě ve čtvrtek 29. prosince v pražském kostele sv. Šimona a Judy večerní Barokní podvečer souboru Collegium Marianum. Na rozdíl od famózního programu České Vánoce z roku 2015 se souborem Buchty a loutky, byla duchovní dramaturgie vážnější a lyričtější. Nejdříve zaznělo Telemannovo Magnificat in G, TWV 9:18 (tzv. Německé Magnificat), potom jediná instrumentálka večera – Concerto Pastorale Johanna Christopha Peze; v druhé části výběr z díla Johanna Sebastiana Bacha – kantáta Süsser Trost, mein Jesus kömmt, BWV 151, duetto Ehre sei Gott in der Höhe z kantáty Unser Mund sei voll Lachens, BWV 110, a kantáta Ehre sei Gott in der Höhe, BWV 197a.
Collegium bylo sice počtem skromné (11 hudebníků a hudebnic), ale výkonem mocné. Silnými osobnostmi byly jako vždy flétnistka a umělecká vedoucí Jana Semerádová a první houslistka Lenka Torgersen, nicméně svůj um a zkušenosti nabídli i cellistka Hana Fleková, kontrabasista Ondřej Balcar, jenž dává zvuku spolehlivý fundament, hobojistka Luise Haugk či fagotista Kryštof Lada. Velmi dobrý drive měl orchestrální zvuk nejen v drobné pastorální skladbě Johanna Peze (výborné flétny i zmíněný kontrabas), ale i ve vokálních číslech (kantáta Süsser Trost, jež dala koncertu název, kantáta Ehre sei Gott, Magnificat).
_PetraHajska_01.jpg)
Koncepce večera zvýšila důležitost sólového kvarteta. Nejvýraznějším a nejlahodnějším hlasem byl alt Markéty Cukrové; její árie z BWV 151 a 197a byly vrcholem programu. Jako vždy technicky suverénní a interpretačně spolehlivý byl soprán Hany Blažíkové, zvláště pak v Telemannovi. Co se týká Bacha, přiznávám, že upřednostňuji typy hlasu například Nancy Argenty nebo Martiny Jankové. Poslouchatelné byly oba mužské hlasy – tenorista Tomáš Lajtkep, jenž zaskočil za Václava Čížka, a barytonista Martin Schicketanz. V podstatě jim nelze nic zásadního vytknout, jen to jsou prostě v první řadě špičkové sborové hlasy. Kvalitativní rozdíl nebyl patrný ani tak v ansámblových chorálech, jako v áriích; třeba souzpěv v duettu z kantáty BWV 110, jehož zařazení vyznělo poněkud nepatřičně, vypadal jako sopránové sólo s doprovodem tenoru. Nicméně přes určité pěvecké rozpaky to byl velmi příjemný večer a pro mě potěšující zakončení roku.
