„Ó srdce mé, věř, nic z toho nevymizí…“ (O Glauber, mein Herz! Es geht dir nichts verloren!) Jeden z incipitů Druhé symfonie c moll, která dostala název „Vzkříšení“, jenž se mi vracel po koncertu České filharmonie 10. října 2018. „Národní“ orchestr zahájil 123. sezonu výborně – je dobře rozehraný, koncentrovaný a zdá se i natěšený na výzvy, které jej v následujících měsících čekají. Po tom, co jsem slyšel, myslím můžeme s důvěrou čekat, že nevymizí bělohlávkovská důslednost v přípravě, snaha dostat se definitivně do širší světové elity, ničení rutiny a každodenní péče o kultivovanost zvuku a špičkovou techniku, otevřenost vůči dirigentům i sólistům.
Vnějším podnětem zařazení této symfonie je integrální nahrávka Mahlerových symfonií pro londýnský label Decca, nicméně pro vstup do první sezony Semjona Byčkova v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele dílo více než vhodné. Samozřejmě nemohu provedení nevztáhnout k Jiřímu Bělohlávkovi, kterého Byčkov vystřídal, například ke kreaci 13. 4. 2015. Jestliže pan Bělohlávek inklinoval v této fázi své kariéry, které se brzy poté bohužel ukázala být poslední, k filozofujícímu mysticismu, zduchovnění, objektivismu, imanentní zpěvnosti a klidnějším tempům, pan Byčkov je zemitější, dynamičtější, živější, možná i dravější a hlavně kontrastnější. Velmi silně se to týká hlavně Allegra maestosa a závěrečného bloku. Dialog mezi dirigentem a hudebníky byl velmi dobrý, jen na několika místech nebylo souznění ještě dokonalé a měl jsem pocit, že ČF se ještě sžívá s filozofií i gesty svého šéfa. Drtivá většina hudby však byla kouzelná, viz třeba podmanivě měkký ländler druhé věty. Jistě nejen kvůli plánovanému uvedení v dalších hudebních centrech (Velká Británie, USA) přiměl Byčkov orchestr k báječnému postižení různých nálad – například tryzna, „sladkokyselý humor“, jak říká Mahler, téměř extatická mystika. Vše je však pro něho tektonická příprava k finále Im Tempo des Scherzos. Wild herausfahrend.
Jako v případě Bělohlávka byla gradace podobně sugestivní nejen kvůli dirigentovi, ale jako o život hrajícímu orchestru a Pražskému filharmonickému sboru, jenž by dle mého mínění hledal v této skladbě ve světě jen obtížně rovnocenného konkurenta (od tajemného pianissima žen ve Vzkříšení až po varhanně mohutné fortissimo v závěru). Několikrát v životě se mi stalo, že slova Friedricha Gottlieba Klopstocka („Vzkříšen bude, vzkříšen bude zas tvůj prach, až přijde čas! Život ti věčný vrátí Bůh nekonečný… O srdce věř, nic z toho nevymizí, co tvé, po čem jsi toužilo, vše, co zašlo, z mrtvých vstane!… Vzkříšeno, mé srdce, budeš zas, brzy tvůj přijde čas! Čím víc se chvěješ, tím blíž k Bohu spěješ!“) pro mě otevřela nebesa. Ten pocit jsem zažil i 10. října. Kéž by tato slova byla nadějí i pro dnešní podivný stav naší společnosti a ještě podivnější svět! Myslím, že Byčkov v onu chvíli zastavil čas a aspoň na chvíli oblažil srdce všech lidí v sále. V očích spoluposluchačů jsem viděl dojetí. Musím přiznat, že ačkoliv souzním bytostně spíše s duchovnějším a „mysteriózním“ viděním dirigentů typu Jiřího Bělohlávka, Kenta Nagana či Bernarda Haitinka, výklad Semjona Byčkova mě v tu chvíli zcela přesvědčil.
Dosud jsem nezmínil zkušené sólistky. Menší roli měla sopranistka Christiane Karg, jejíž první vstup byl příliš rozevlátý, ale poté hlas zkáznila a bylo to moc pěkné. Výraznější roli měla mezzosopranistka Elisabeth Kulman, jež byla naprosto suverénní a dala svému partu maximum, čeho byla schopna. Bohužel jí chyběla vřelost, měkkost a duchovnost Bernardy Fink z výše zmíněného provedení Jiřího Bělohlávka. (Ostatně pojetí Simony Houdy-Šaturové bylo také příhodnější nežli paní Karg.) Kdybych však měl uvést příklad ideální interpretace, byla by to dvojice Kate Royal-Magdalena Kožená… Zmínil jsem nadšení orchestru. To bylo nejen na jeho části vidět, ale především slyšet. Jako příklady excelentních výkonů uvedu koncertního mistra Josefa Špačka, hobojistku Janu Brožkovou, pikolistu Jana Machata a hornistu Jana Vobořila (zajímavá drobnost – v roli hosta hrál druhou flétnu člen PKF – Prague Philharmonia Oto Reiprich).
Jediným rušivým elementem večera byl slyšitelný odposlech sluchátek u televizní kamery v sále. Nepochopitelný diletantismus a pohrdání České televize dobře platícím publikem kolem 10. řady parteru. Za to bych dal veřejnoprávnímu médiu pokutu nebo aspoň pokárání. Mám pocit, že Česká televize má od daňových poplatníků dost peněz na to, aby si koupila techniku, odpovídající 21. století. Nakonec jsem rušící drmolení v pianissimech odevzdaně bral jako součást večera plného kontrastů.
Resumé: Velkolepé zahájení sezony!
