Při ohlížení se za změnami, které přinesl převrat v roce 1989 v oboru uměleckých žánrů a disciplín, si pravděpodobně ne každý uvědomuje, že k největším výdobytkům této doby patří možnost svobodně rozhodovat o tom, jak provádět starší hudbu. Současné domácí výsledky u nás ještě poměrně nedávno obtížně prosazovaného trendu historicky poučené interpretace jsou vesměs vynikající. K nejpozoruhodnějším z nich patří provedení Zelenkovy Serenaty „Il Diamante“ (Ensemble Inégal , projekt České hudební baroko, Objevy a překvapení, III. ročník: Hudební krajina Čechy-Německo, 9. 9. 2009, kostel sv. Šimona a Judy), Messy con Graduale et Offertorio op. 46 Václava Jana Tomáška a Missy in B (Missy solemnis ) op. 24 a offertoria Quoniam Inquitatem Jana Václava Hugo Voříška (Musica Florea , 7. Festivalový cyklus, 1. 10. 2009, kostel P. Marie pod řetězem). Nelze se tu nezmínit o Collegiu Marianu , které 11. 10. u Šimona a Judy výtečně zahájilo podzimní a zimní část svých letošních Barokních podvečerů (Bachovy a Telemannovy instrumentální koncerty s houslistou a hráčem na violu d’amour Françoisem Fernandezem , hobojistou Emilianem Rodolfim a flétnistkou Janou Semerádovou , Bachovy duchovní kantáty v provedení altistky Petry Noskaiové ), ani o dalším kameni stavby hudebního mostu mezi Prahou a Drážďanami, totiž Bachových a Zelenkových polyfonních duchovních skladbách ve skvostné interpretaci Collegia Vocale 1704 a Collegia 1704 (12. 10., kostel P. Marie Sněžné). Zelenkova Serenata Il Diamante a Tomáškovy a Voříškovy chrámové skladby vsak přece jen představovaly zážitek výjimečný: nejen vzhledem k vysoké interpretační úrovni svého provedení (kterou bylo ostatně možné předvídat u všech jmenovaných koncertů), nýbrž i z důvodů dalších. U Zelenky šlo o novodobou premiéru původní podoby díla z roku 1737, která ho představila jako skvělého autora hudby nejen duchovní, nýbrž i čistě světské, kompozičně prvotřídní a interpretačně krajně náročné. To, že Zelenkovo jméno mělo za jeho života patrně daleko lepší zvuk, než si připouštíme i dnes, kdy sotvakdo pochybuje o tom, že byl stejně velkým skladatelem, jako jeho současníci Bach, Händel či Vivaldi, ostatně naznačuje už způsob, jakým ho v básni z roku 1740, oslavující drážďanskou dvorní kapelu, oslovuje Johann Gottlob Kittel („Du hochgepriesener, vollkomner VIRTUOS / Dein selbst erworbner Ruhm ist Weltbekannt und groß“). Perfektní nastudování Serenaty souborem Ensemble Inégal, se sólisty Hanou Blažíkovou , Gabrielou Eibenovou , Marií Fajtovou , Robertou Mameli a kontratenoristou Kai Wesselem , za řízení Adama Viktory , Zelenkovu jedinečnost plně potvrdilo; lze jen doufat, že Il Diamante bude ve stejném provedení co nejdříve k dispozici diskofilům – a že se vydání na CD dočkají i jiné části dlouhodobého projektu, který Ensemble Inégal připravuje s příkladnou péčí, na evropsky srovnatelné úrovni. Totéž platí i o Tomáškových a Voříškových mších, brilantně provedených souborem Musica Florea a sborem, pozůstávajícím ze sólových zpěváků a zpěvaček, z nichž všichni mají bohaté zkušenosti s interpretací starší hudby (podobně i členové orchestru, který je sestaven ze sólistů – stejně jako Ensemble Inégal a špičkové soubory staré hudby u nás i v zahraničí všeobecně). CD záznam by si zasloužilo jak nastudování obou skladeb, tak díla sama – Tomáškova pozdně klasicistní, Voříškova raně romantická (plně srovnatelná se Schubertovými), obojí vynikající; nedostatečný zájem našich vydavatelství o duchovní tvorbu těchto autorů, která by bezpochyby uspěla i v zahraničí, je překvapující.
