Jízdárna Pražského hradu byla 25. září svědkem koncertu sympatického mladého pianisty Tomáše Kača. Na internetu jsem se dočetl, že „hudbu Tomáše Kača označují kritici za žánr sui generis, natolik je jeho způsob propojení klasické, jazzové a tradiční romské hudby originální… Tomáš Kačo komponuje i aranžuje hudbu pro sbory a orchestry, ale věnuje se i filmové hudbě. Je vyzdvihována jeho schopnost pohlížet na zavedená témata nově, je často označován jako The opener.“
O jeho životě vyprávět nebudu, neboť jej lze dohledat na internetu, podělím se o několik myšlenek, s nimiž nemusíte souhlasit. Předesílám, že jsem jej nikdy předtím neslyšel. Osou koncertu bylo pianistovo krédo „Silnější než včera“ a zdá se, že upřímná snaha každodenně spojovat nejen lidi, ale i hudbu, je u něj silná. Pan Kačo působil skutečně velmi příjemně. Jiné to však bylo s tím, co jsem slyšel ve čtyřech „autorských“ opusech.
První byla quasi sólová improvizace Silnější než včera, crossover, jakých typově vzniklo a vzniká ve světě bezpočet. Hlavní silné téma opentlil prvky jazzu, folku, klasiky – to vše zabalené do popového prvoplánového kabátu. To vše provedené bezpečnou technikou, i když na špičkový Bechstein jsem už slyšel hrát na zcela jiné úrovni. V druhé části pianista doprovodil houslového virtuosa a koncertního mistra České filharmonie Jiřího Vodičku v quasi fantazii na témata Johanna Sebastiana Bacha a Pabla Sarasateho. Předpokládám, že Sarasateho Cikánské melodie, jež zazněly v houslovém partu téměř beze změn, zvolil Tomáš Kačo kvůli své etnicitě a Bachův Air, protože potřeboval kontrast v melodii, kterou každý zná. Pan Vodička opět potvrdil, že patří k české houslové elitě – Air zahrál noblesně s citlivým vkladem vibrata a emocí, Sarasate byl výbuchem ryzí virtuozity, s níž měl pan Kačo v rychlých pasážích kulhajícího doprovodu problém.
Následovala patetická píseň Sorry would go a long way, v níž byla vybrané společnosti, v čele s prezidentem Petrem Pavlem a jeho manželkou, představena jednadvacetiletá romská nonartificiální zpěvačka Natálie Kuchárová. Má příjemný, i když zatím toporný soprán, ale jen čas ukáže, jestli se z ní stane velká popová hvězda nebo bude jen kometou. Pěvecky ji ještě čeká dlouhá cesta. Vrcholem večera měla být triová píseň Motlitba pro budoucnost, která mi přišla natolik patetická a spekulativní, že jsem jí nemohl věřit. Kompozičně byla tak prostoduchá, že by neobstála nejen nikde na světě, ale ani v mikrosvětě české pop music. Auditorium včetně nadšené tleskající manželky prezidenta Pavla si vyžádalo několik přídavků, za něž by se nestyděl ani Richard Clayderman. Vrcholem nevkusu pak byl v mých uších slavný hit Jednou budem dál Spirituál kvintetu.
Tomáš Kačo je bezesporu talentovaný umělec a své místo v hudbě si najde, ale nechápu, proč právě on je nejpodporovanějším českým hudebníkem. Výčet jeho mecenášů bere dech – Bakala Foundation, The Kellner Family Foundation, Nadace Karla Janečka, Nadace Albatros a řada dalších subjektů. A pak je tu nemalá podpora politická – Kancelář Prezidenta republiky, manželé Pavlovi a Miloš Vystrčil, předseda Senátu Parlamentu České republiky, jenž mu udělil v Den české státnosti 28. 9. 2023 Stříbrnou medaili předsedy Senátu. Chápu politickou symboliku takového rozhodnutí, ale zároveň se jako muzikant a novinář podivuji, proč právě jemu. Kdybych bral jako základní hodnotu hudební kvality, jistě bych spíše jmenoval ze světa jazzu, kam chce pan Kačo asi také patřit, generační souputníky Nikol Bókovou, Jana Pudláka, Daniela Bulatkina či Martina Konvičku, jejichž tvorba je podstatně zajímavější. Takovéto ocenění by si pak zasloužilo řada jiných českých a moravských hudebníků klasiky a jazzu. Čím se dosud Tomáš Kačo vyrovnal monumentům s medailí předsedy Senátu, jako jsou třeba Tomáš Halík (2023) nebo Magdalena Kožená (2020), nechám na vaší úvaze, milí čtenáři.
Igor Stravinskij o sobě právem říkal, že je hudební vynálezce, Tomáš Kačo si myslí, že je hudební motivátor, spojovatel, otvírač. Jestli se k tomu dobere, vykoná velké dílo a bude jedno, že kompozičně není Stravinskij či Bernstein a jako pianista nemůže konkurovat českým klavíristům nebo dokonce například Keithu Jarrettovi.
