Jestliže stálicí hudebního jara v Praze je festival Pražské jaro a podzimu Dvořákova Praha a Struny podzimu, v létě jsou to Letní slavnosti staré hudby, Prague Proms… a také festival Musica Orbis, jenž ve Smetanově síni Obecního domu, která je v sezoně termínově hodně vytížená, představuje zahraniční studentské orchestry. Někdy má pořadatelská agentura The Prague Concert dobrý cit a štěstí a orchestr vykazuje rysy poměrně vysoké profesionality, jindy je to spíše do počtu a z koncertu odcházím s pocitem, že si hostující soubor zaplatil příjemný výlet do Evropy. Nicméně hostování mládežnických orchestrů a sborů je nejen příjemným zpestřením kulturní nabídky metropole, ale i užitečnou zkušeností a konfrontací.
Letos jsem měl bohužel čas navštívit jen tři koncerty. Nejprve výčet těch, jež jsem neslyšel: Orange County School of the Arts Symphony Orchestra (USA), Staff Band of the Norwegian Armed Forces (Norsko). První koncert cyklu, jenž jsem naopak slyšel, byl 16. 6. večer Anchorage Concert Chorus (dirigent Grant Cochran) a Prague Summer Nights Festival Orchestra (dirigent John Nardolillo). Aljašský (nemládežnický☺) sbor nepochybně zaujal svou mohutností. Není běžné slyšet v Obecním domě více než 150 zpěváků a zpěvaček. Když jsem jej poslouchal, měl jsem pocit, že slyším stín Mormon Tabernacle Choir, ale na podstatně nižší kvalitativní úrovni. Nicméně projev sboru byl velmi sympatický a technické problémy překonalo nadšení. Evidentně je zpěv baví a je to pro ně určitě báječná kompenzace k práci a životu na drsné Aljašce. Za každým sboristou je asi zajímavý příběh. Konduktem obrozeneckého zpěvu byl vlastenecký (například Elinor Dusenbury: Alaska´s Flag, Stehen Paulus: Hymn for America, Joseph Brackett: Simple Gifts) a romantický program (Mendelssohn: Verleih uns Frieden). Do náročnějších vod vplul sbor pokusem o Requiem Maurice Duruflého. Nic nebesky éterického jsem sice neslyšel, ale obrovské množství hlasivek dalo skladbě šíři a vznešenost.
Projektový orchestr vzal do své náruče mladé hudebníky z 11 zemí, kterým umožnil několik týdnů studovat pod vedením předních členů českých orchestrů, zkoušet a veřejně hrát v Praze. Nevím, jak moc byl pro ně pobyt u nás přínosný (někteří jsou studenty nejlepších světových škol – Julliard School, Royal Academy od Music ad.), ale mohla to být dobrá zkušenost… V hudbě Mozarta (výběr z Figarovy svatby) ukázal orchestr dobrou technickou úroveň a velmi slušnou sehranost. Příjemně mě překvapili všichni dirigenti. Méně příjemné byly výkony sólového ansámblu. Ostrost, distonace a hlasové problémy některých pěvců byly na pováženou…
Boston Philharmonic Youth Orchestra, již několik let mládežnický orchestr Bostonské filharmonie (nesměšovat se slavným Bostonským symfonickým orchestrem), je dobře vycvičené těleso, což je jistě hlavně zásluhou dirigenta Benjamina Zandera, s řadou dívek a hráčů asijského původu; silnější ve smyčcích než v dechových nástrojích, kde bylo bohužel slyšet hodně nepřesností v intonaci a v souhře… Pan Zander sestavil nelehký program. Nejdříve velmi dobře zahráli Šostakovičovu Slavnostní předehru. Ještě lepší byl přes přijatelnou míru chyb Bartókův Koncert pro orchestr. Co se týká pochopení skladby, tak sice drsnost a dravost chyběly, byl to však výkon angažovaný, upřímný a mladý orchestr vydal v tu chvíli ze sebe maximum. Bohužel nepochopil Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Na druhou stranu nelze jim to vyčítat, když s dvořákovskou tanečností mají občas problémy i americké profesionální orchestry. Účast Natalie Gutmanové chápu jako marketingové využití slavného jména. Její vystoupení, kdy jen vzpomínala na svou hru před 30 lety, bylo totiž, i přes občasné záblesky bývalé oprávněné slávy, mimo, a to nejen technicky, ale i v tempech, frázování a výrazu. Byl to vlastně velmi smutný Dvořák.
V pátek 14. 8. jsem po vyčerpávajícím horkém dnu navštívil koncert Turecké národní filharmonie mládeže (Türkỉye Gençlỉk Fỉlarmonỉ Orkestraci), kde hraje vybraná mládežnická elita Turecka. V roce 2007 ji založil za podpory Sabanci Foundation Cem Mansur, jenž koncert v Praze dirigoval. Turecký orchestr byl neexotičtější položkou letošního festivalu Musica Orbis a svým způsobem to byl poučný večer.
Nejdříve pozitiva. Jako okounek v turecké řece se musel cítit orchestr v endemické rapsodii Ulvi Cemala Erkina Köçekçe. Turecká (nebo spíše osmanská?) tanečnost zněla autenticky, přirozeně, takže bylo jedno, že při analytickém poslechu se vrstvy kompoziční struktury slévaly. Sympatický byl pokus o provedení Debussyho cyklu Iberia. Na mládežnický orchestr to byl hrdinný výkon. Velmi dobře hrály smyčce, dechy nemusely být tak syrové a naturální. Nicméně snaha o postižení španělského koloritu a atmosféry si zaslouží uznání… Volba Stravinského Petrušky coby protiváhy Debussyho byla podle mě chybou. Orchestru by bylo asi bližší Svěcení jara. Bohužel totálně ukryto bylo pro Cema Mansura (a tím i pro jeho svěřence) kouzlo tří Dvořákových Slovanských tanců z opusu 46 (č. 3, 4 a 8). Několik míst bylo docela poslouchatelných, ale 99,8% hudby bylo směsí nepřesnosti, hutnosti, dechovkosti, netransparentnosti, tvrdosti (především u žesťů), bez poetičnosti, hravosti a české tanečnosti (dirigent nepochopil kouzlo nejen zrádného furiantu, ale i sousedské a polky). Studenti se určitě upřímně snažili, ale při takovémto vedení z toho byla místy neorganická „hudební plástev“, jež v Prestu dospěla do beztvarého úprku. Uvést v Praze Dvořáka je od cizího orchestru vždy projevem úcty a vstřícnosti, ale raději měli zahrát více turecké hudby, kterou u nás téměř neznáme.
Pro všechny orchestry, které jsem slyšel, platí, že v nich hraje hodně dívek (vrcholem byly turecké primy, kde hrál jediný muž), milují více forte nežli piano, a mají velmi slušnou technickou úroveň. Nicméně v průběhu několika let, co navštěvuji koncerty festivalu Musica Orbis, jsem ještě neslyšel výkon, který by se vyrovnal nejlepším evropským mládežnickým orchestrům. Jedinou výjimkou byl v červnu 2014 Bard College Conservatory Orchestra, jenž se jim hodně blížil.
