Tenorista Aleš Briscein přijal v rámci Pražského jara čestnou, ale zároveň ošemetnou úlohu – a sice vzdát hold Beno Blachutovi koncertem, který připomínal sto let od jeho narození. Briscein se tak vystavil nebezpečí, že ho pamětníci a milovníci starých nahrávek budou s Mistrem pěvcem chtě nechtě srovnávat. Na koncertě zazněli stěžejní skladatelé Blachutova repertoáru, v první půli Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, ve druhé pak dostal prostor i zahraniční repertoár. Slovanskou hudbu zastoupil Čajkovskij a árie Lenského Kuda, kuda , z italské opery nesměla chybět Oh mio rimorso z Verdiho Traviaty a nahrávací činnost Beno Blachuta v Českém rozhlase připomněla In fernem Land z Wagnerova Lohengrina . Slavnostní podtext dodal večeru sympatickou a přejícnou atmosféru, a tak sklízel Briscein se svým zářivým a jistým tenorem velký ohlas za klenoty české hudby, árie Jak možná věřit nebo Když zavítá máj, a přesvědčil, že co do zvukových kvalit má v současné české opeře opravdu zásadní postavení. Na průzračný milostný repertoár mu ovšem ten večer chyběla česká vroucnost, ruské velké srdce a italská vášnivost a naopak převažovalo „dělání hudby“. Slovenské lyrické sopranistce Lence Máčikové , Brisceinově jevištní partnerce v lásce a žárlivosti, naopak vřelost nescházela, ale na Mařenku by se přece jen hodil trochu objemnější hlas (Máčiková zpívá hlavně mozartovský repertoár). Nesmím nezmínit ani Pražskou komorní filharmonii , která pod vedením Davida Švece nejen skvěle „doprovázela“, ale v případě opravdu pekelného Pekelného tance z 2. dějství Dvořákovy opery Čert a Káča i obrazně řečeno zvedala ze sedadel. Celému koncertu vlastně ve výsledku nic nechybělo – krásný zpěv, krásný zjev a při odchodu trocha sladké nostalgie nad tím, jak to ten Benek tenkrát uměl…
