Česká filharmonie v desátých letech zvala k hostování nadějné mladé dirigenty ze světa. Bylo to poslechově přínosné a coby zrcadlo domácímu hudebnímu životu inspirující. Bohužel od toho možná nejen z provozních důvodů odstoupila. Festival Pražské jaro šel českou cestou a naštěstí vytrval. A tak si během let odbyli debut například dirigenti Marek Šedivý, Jiří Rožeň, Robert Kružík a Marek Prášil. Všichni potvrdili svůj talent a v té či oné míře se prosadili v Česku i v cizině. Letos dalo Jaro 22. 5. šanci Aleně Hron (rozené Jelínkové), která dokončuje své studia na Zürcher Hochschule der Künste, přičemž ji blahodárně podporuje nejen její okolí, ale i Hudební nadace Stadler-Trier. Ukázala velmi silný talent a potěšilo mě, že Česká republika má další výbornou dirigentku.
K dispozici měla hodně silnou značku – Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK v čele s koncertním mistrem Romanem Patočkou. Paní dirigentka (nebo festival?) zvolila program snad až příliš difúzní, ale vhodný pro potřebu v debutu ukázat talent, řemeslné dovednosti a kreativitu.
Suita č 2 op. 64ter Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva byla nelítostnou zkouškou a konfrontací s velikány typu Abbada, Ashkenazyho, Soltiho, Gergijeva, Ozawy, Peška… Možná byla dirigentka lehce omámená trémou a nedokázala se dostatečně uvolnit, ale byl to dost úporný Prokofjev. Obecně – velké možnosti špičkového orchestru nerozvinula a z velkého dramatu lásky byl jen odlesk. (Navíc některé nástroje, například hluboké žestě, určité mívají lepší dny.)
Během života jsem se rád setkával s hudbou Jana Nováka, zvláště pak hudbou vokální, a bylo to pokaždé velké potěšení. Nikdy jsem se kupodivu nepotkal s Capricciem pro violoncello a komorní orchestr. Tento večer byl pro mě šokem. Nebylo to však jen kvůli skvělé jazzové hudbě. Stejnou měrou se na vpravdě festivalovém výsledku podílel cellista Tomáš Jamník. Svůj těžký part hrál nejen technicky suverénně, ale i vtipně a s neslýchanou tónovou elegancí. S virtuozitou chirurga odhaloval posluchači více úrovňovou sofistikovanou strukturu díla a labužnicky vychutnával zvukové a rytmické laskominy. Hudba Jana Nováka daleko překonala vše „jazzové“ jeho učitele Bohuslava Martinů a zamířila někam do světa George Gershwina… Nevím, jestli by byl pro hudbu tohoto typu ideální nějaký americký orchestr, třeba typu Hollywood Bowl Orchestra, ale „big band“ FOK zvládl tuto pozitivní hudbu báječně a dirigentka, která se konečně uvolnila, též. Skladba není mimořádná jen imanentními hudebními kvalitami, ale i rokem vzniku – 1959, kdy v Československé socialistické republice vládl stále ještě duch poststalinismu a sovětští poradci brojili proti všemu americkému, tedy i jazzovým inspiracím.
Jako jediný důvod, proč byly na programu opulentně dekadentní Římské pinie Ottorina Respighiho, mě napadá, že je to ideální opus, kde může mladý dirigent ukázat, před vyšším levelem Mahlera, Strausse a Písní z Gurre, zda umí zvládnout velkou partituru a zkrotit rozkládající se pozdně romantickou „plástev“. Líbilo se mi, že dirigentka nepodlehla pokušení zdůraznění popisnosti, ukázala cit pro širokospektrální tektoniku a s nástrahami „italského Strausse“ se vyrovnala se ctí. Orchestr ze sebe vydal své příjemné maximum, jen některé nástroje (opět hlavně žestě) to občas přehnaly. Na konci jsem měl pocit, že Alena Hron je silná osobnost a rád bych poznal v budoucnu i další stránky jejího hudebního talentu.
