Málokdo možná tuší, že v místě, jež je natrvalo spojeno se jmény Jana Wericha a Vladimíra Holana, probíhá již druhým rokem festival Klasika u Wericha. Navzdory své mladosti a nižší etablovanosti v povědomí milovníků vážné hudby je na úvod vhodné podotknout, že svou dramaturgickou pestrostí a lákavým výběrem muzikantských osobností se tento festival může hrdě postavit do předních pozic tuzemské kultury pořádání komorních koncertů. Z podkroví budovy, která jímavě zprostředkovává dialog mezi přírodním klidem a městským ruchem, se v takovou chvíli stává koncertní sál, v němž se propojuje úcta k umění s nebývale vřelou, místy až familiární atmosférou. Závěrečným číslem druhého ročníku festivalu Klasika u Wericha se 13. 9. stal Rakouský koncert, v němž excelovali sopranistka Kristýna Kůstková, basbarytonista Lukáš Bařák a klavírista Ahmad Hedar. Toto dobře sehrané a mezi sebou zdařile komunikující těleso vytvořilo útulné prostředí prostoupené přesvědčivými uměleckými výkony a zábavnou, byť poněkud rozkročenou, dramaturgií.
Pod starostlivým vedením ředitele festivalu Aleše Navrátila se Klasika u Wericha zaměřuje na podporu převážně mladých muzikantů, a to jak domácích, tak zahraničních. Po boku těch, kteří svou kariéru teprve roztáčejí, zde stojí vycházející hvězdy hudebního nebe. Prostupování obou skupin utváří z tohoto festivalu svěží a inspirativní prostředí, v němž se mladá odvážnost snoubí s virtuózní samozřejmostí. Posluchači se tak v minulosti mohli naladit ku příkladu na líbezný hlas islandské mezzosopranistky a sólistky Národního divadla Arnheiður Eiríksdóttir, jež vystoupila na koncertu hudby severských zemí. Jako doklad bobtnající prestiže festivalu poslouží rovněž skutečnost, že tento koncert bude proveden 17. 9. v Reykjavíku.
Dramaturgický plán druhého ročníku Klasiky u Wericha se nesl v duchu sbližování národních hudebních kultur. Vedle již zmíněného severského koncertu se na pódiu vystřídali muzikanti s reprezentativními ukázkami španělské, slovanské a italské hudby. Závěrečný koncert z této logiky nijak nevybočoval. Interpreti si pro představení svého umu vybrali velké osobnosti rakouské hudby. Jejich záměrem nebylo poukázat na jistý výsek z dějin rakouské hudby, ale naopak nabídnout ukázku komplexity a šíře tvůrčích snah rakouských skladatelů napříč několika staletími. Z výčtu tvůrců na programu by nejednoho přepadla menší závrať: klasik Mozart, romantik Schubert, modernista Schönberg a stále žijící vídeňský rodák Peter Marschick. Z národně ukotvené linie vypadával pouze velikán německého romantismu Richard Strauss. Jakkoli by zlí jazykové mohli lamentovat nad dramaturgicky a interpretačně těžko udržitelným programovým plánem, musím bez většího zaváhání uznat, že interpreti svými výkony dokázali mezi odlišnými slohy najít shodné momenty, a vytvořit tak zdání plynulé kontinuity. Celý koncert měl díky tomu koherentní stavbu a srozumitelný vývoj.
Koncert byl rozdělen do dvou částí. Část první se nesla ve znamení chronologického vývoje rakouské hudby, část druhá byla věnována největšímu symbolu hudebního klasicismu, totiž Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Posluchači tedy nejprve zakusili rozmanité množství stylových a žánrových poloh rakouské hudby, aby se následně zabydleli v přitažlivých Mozartových melodiích.
Celý koncert odstartovala Kristýna Kůstková třemi Mozartovými písněmi (Oiseaux si tu les ans, Als Luise die Briefe, An Chloe). Již od začátku bylo jasné, že druhý člen první vídeňské školy pěvkyni sedí jak po stránce pěvecké, tak po stránce dramatické. Mozartovy vzletné a hravě se klikatící melodie plynuly v podání Kristýny Kůstkové tak nenuceně a lehce, že posluchač málem propadl dojmu o sympatetickém či duchovním sloučení mladé sopranistky s kompozičním duchem vídeňského génia. Měkký, ale zároveň výrazově plný hlas se zde spojil s uvědomělou stylovostí, a vyústil tak v bezchybné provedení, umocněné disciplinovanou a jistou klavírní hrou Ahmada Hedara.
Po mozartovské části přišel čas na pomyslné vrcholy raného a pozdního romantismu: Franze Schuberta a Richarda Strausse. O uvedení několika jejich písní se postaral Lukáš Bařák. Viděno z širší perspektivy, obecně lze konstatovat, že emocionálně vyhraněnější Strauss byl basbarytonistovi o poznání bližší než intimnější a citově zkrocenější Schubert. Zatímco Straussovy písně – ať už All mein Gedanken, Ach weh mir Unglückhaftem Mann nebo Zueignung – Bařák rozezněl s veškerým jejich potřebným patosem a dramatickou radikalitou, v případě Schuberta byla občas znát drobná váhání a výrazové nedostatky. Mnoha cenami ověnčený a technicky zdatný pěvec ve Straussovi našel nekonečný prostor pro dynamické kontrasty a práci s agogikou. Jeho temný, průrazný a zároveň čistý hlas citlivě vynášel dramaticky exponovaná místa a s přehledem si poradil s náročnými straussovskými modulacemi. Ovšem ve chvílích, kdy došlo na Schubertovy introvertní a procítěné písně – ku příkladu Litanei – začala se místy projevovat pěvcova výrazová omezení. Dynamicky méně kontrastní pasáže postrádaly nuancovanější a jemnější práce na výrazu, melodické fráze si občas žádaly přesnějšího vykrojení. Pokud ale šlo o rytmičtější a lehce svižnější Schubertovy písně (Die Forelle), ukázal se Bařák opět jako vynikající a v celkovém projevu sebejistý pěvec.
Od Schuberta a Strausse vedla cesta k Arnoldu Schönbergovi, jehož třech písní (Erwartung a Waldsonne z cyklu Vier Lieder a kabaretní píseň Aus dem Spiegel Arkadien) se zhostila Kristýna Kůstková. Žánrově nešlo o expozici Schönbergových známých výletů do říše avantgardy, ale o ukázku jeho rané, pozdně romantické tvorby. Zatímco se Kůstková ve svém prvním mozartovském čísle projevila jako přesvědčivá interpretka vídeňského klasicismu, u přelomu pozdního romantismu a hudby 20. století bylo občas znát, že její jemný hlas a dramaticky skromnější projev nestačil na určitá expresivně vyhrocenější místa. Přestože je na místě ocenit citlivý a uměřený přístup interpretky k emočně napjatým místům Schönbergových písní, které se díky tomu nepropadly do plochého sentimentu, zůstává rovněž skutečností, že schönbergovský pozdně romantický styl si žádá silnějších dynamických a agogických předělů. Přes tato mírná omezení se ale stále jednalo o solidní provedení Schönbergových skladeb, zhmotněné vzletně éterickým sopránovým zpěvem a vynikající hrou Ahmada Hedara. Právě Hedarovo mistrné zvládnutí obtížného klavírního partu bylo klíčovým aspektem pro chvályhodný výsledek celého provedení.
Posledním číslem před přestávkou byla skladba Auf einem Torso Apollos od Petera Marschicka, Bařákova učitele z doby jeho studií ve Vídni. Marschick svou kompozici napsal v novoromantickém a klasicky tonálním stylu, čímž účinkujícím umožnil smysluplně uzavřít první dramaturgickou části koncertu. Lukáš Mařák a Ahmad Hedar rozezněli skladbu s porozuměním pro její strukturní stavbu a profesionálním nadhledem.
Jestliže první půlka koncertu znamenala pro posluchače soustředěné sledování kontinuálního vývoje dějin rakouské hudby, půlka druhá se nesla na vlně odpočinku a zábavy. Vybrané scény a árie z Mozartových tří nejznámějších oper pěvci dokreslovali nápaditě vybranými hereckými gesty a humornými vsuvkami. Přeslavné scény z Figarovy svatby, Kouzelné flétny a Dona Giovanniho se díky nespornému hereckému talentu Kůstkové a Bařáka přetavily do invenčně řešených komických scén, což posluchačům zprostředkovalo takřka operní zkušenost. Pěvci pružně odpovídali na nálady v publiku, které je obratem odměňovalo smíchem a bouřlivým potleskem. Po stránce čistě hudební musím předně ocenit jednak bezproblémovou komunikaci mezi jednotlivými muzikanty, jednak nebývalou témbrovou spřízněnost Kůstkové a Bařáka. Jejich hlasy se k sobě náramně hodily, a utvořily tak skvěle fungující, komplementárně se doplňující, celek. Závěrem lze jen podotknout, že kombinace hereckého a hudebního talentu dala vzniknout svěží mozartovské inscenaci, jež si plným právem získala sympatie celého publika.
Zvláštní ocenění si zaslouží klavírista Ahmad Hedar, jenž se svou pečlivou, technicky a umělecky profesionální hrou postaral o bezproblémový průběh koncertu. Jediné, co jemně ztrpčovalo veskrze pozitivní dojem z Hedarova výkonu, bylo elektrické piano, které svou zvukovou chudobou snižovalo hodnotu celého, byť jinak velice příjemného koncertu. Tento drobný prohřešek se však dá vzhledem k místu a mladosti festivalu s pochopením přejít.
Rakouský koncert v podání Kristýny Kůstkové, Lukáše Bařáka a Ahmada Hedara byl důstojnou tečkou za druhým ročníkem festivalu Klasika u Wericha. Úhrnem musím konstatovat, že je tento festival výborným příkladem harmonického souznění podmanivého architektonického prostoru se světem hudby. Výjimečná budova ze 16. století – zapuštěná do prostředí, v němž se kříží větrem rozkmitávaná zeleň s klidným šuměním Čertovky – je zde přirozenou oporou pro vytříbené hudební výkony a zanícené posluchačské prožitky. Nám posluchačům tak nezbývá nic jiného než dychtivě očekávat další ročník.
