Koncert olomouckého festivalu Baroko 16. července nebyl, přísně vzato, pouze koncertem, ale také mimořádným badatelským, edičním a realizačním výkonem. Objevení unikátního původního rukopisu, detailní analýzy a kompletního edičního zpracování se zhostil tým studentů olomoucké muzikologie pod vedením Jany Spáčilové, interpretace na koncertu v Uměleckém centru Univerzity Palackého pak soubor Ensemble Damian v čele s dirigentem a skladatelem Tomášem Hanzlíkem. Hlavní dílo večera, Stabat mater Girolama Pery, z dochovaného opisu detailně zmapovala Iva Čermáková ve své diplomové práci. Krátce po jejím odevzdání – kvůli logistickým omezením vzniklým pandemií – pak v knihovně benátské konzervatoře nalezla původní autograf partitury. Tyto zcela nové, dosud neznámé poznatky popsala ve studii publikované v časopisu Opus musicum. Badatelské a ediční úsilí pak vyvrcholilo právě na koncertě nazvaném Duchovní hudba pro biskupa Schrattenbacha (1660–1738), na němž Stabat mater zaznělo v novodobé premiéře.
Téměř výlučně církevní skladatel a zastánce tradičního kontrapunktického slohu stile antico Girolamo Pera (1694?–1771) je dle zmíněné studie „pro českou hudební veřejnost zcela neznámou osobou. Přitom se jedná o jednoho z mála evropských hudebníků, kteří v první polovině 18. století pobývali na našem území … Mezi lety 1737 a 1738 působil jako dvorní kapelník u olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha.“ Právě na jeho objednávku zkomponoval roku 1737 svoji Stabat mater. Jde zároveň o Perovo nejstarší známé dílo. Donedávna bylo známé pouze z partitury uložené v archivu ve Vídni. Tento dokument byl dlouho považován za Perův vlastní rukopis, ovšem skutečný skladatelův autograf byl (znovu)nalezen až v červnu 2020 v knihovně benátské Konzervatoře Benedetta Marcella. Analýza Ivy Čermákové a Jany Spáčilové pak prokázala, že tento benátský originál sloužil jako předloha k opisu uloženému ve Vídni.
Perovo zhudebnění sekvence Stabar mater střídá sborové pasáže se sólovými částmi či duety pro jednotlivé hlasové obory a jejich kombinace. Již od prvních taktů úvodní části Cuius animam gementem bylo zřejmé, že jde o znamenitou interpretaci se pečlivě vysochanými frázemi a zvukem zkušených interpretů barokní hudby. Instrumentální stránka díla je bohatá na kontrasty nálad, dynamiky, sazby a pozoruhodné detaily. Efektivní práce s obsazením umožnila i přes komorní obsazení smyčcového kvinteta, theorby a varhan plný a vrstevnatý zvuk. Závažné, místy až zachmuřené sborové pasáže (v čele s Fac ut portem) střídaly odlehčenější, rytmicky výraznější duety (zejména Virgo virginum s Ondřejem Holubem a Jaromírem Noskem) či závěrečná koncertantní árie – v čele s tenorovou Fac me cruce custodiri. Půlhodinovou skladbu pak uzavírá důstojné, až mystické finále Quando corpus.
Vzhledem k nanejvýš kompaktnímu zvuku tělesa nelze zmínit vyvýšit jedny hudebníky nad ostatní – vyjmenuji tedy celé obsazení od precizně sehraných barokních houslí Jana Hádka a Jany Spáčilové, violisty Branislava Lariše, gambisty Jakuba Michla a kontrabasisty Theodora Ditricha. Smyčcovou sekci pak doplnili Marek Kubát na theorbu a Martin Smutný na varhany a příležitostné – a velice efektní, i když spíše vizuálně než zvukově – cembalo. Tomáš Hanzlík vedl ansámbl důkladně nastudovaným dílem s ohledem na každý jednotlivý part.
Čtyřhlasý sbor pak byl adekvátně intenzivní, místy majestátní (i díky velkorysé akustice Kaple Božího Těla), například v částech Sancta Mater, Iuxta crucem či ve výborném Inflamatus et accensus. Emoční a technická stránka přednesu byly pochopitelně na vysoké úrovni u všech interpretů. Místy, zejména ve sborových částech (kupř. Quis non posset či Fac me plagis) byly vyšší hlasy méně průrazné oproti výraznému tenoru Ondřeje Holuba a basu Jaromíra Noska. Soprán (Markéta Israel Večeřová) a kontratenor (Martin Ptáček) pak zaujaly zejména ve společných duetech, zejména v části Fac me tecum či v pozdější skladbě Tomáše Hanzlíka.
Další dobovou skladbou z okruhu skladatelů okolo biskupa Schrattenbacha, která v pátek v Uměleckém centru Univerzity Palackého zazněla, byla chrámová árie Salve decus confessorum někdejšího kapelníka olomoucké katedrály sv. Václava Josefa Antonína Gureckého (1709–1769). Jedno z mála jeho dochovaných děl zaujalo především instrumentální složkou s pozoruhodnými harmonickými postupy a propracovaným předáváním hlasů mezi nástroji v rytmicky členitých pásmech. Jaromír Nosek pak skvěle přednesl velkorysé, nápaditě vystavěné fráze – vedené ne zcela předvídatelně, nýbrž vždy s určitým „překvapením“.
Obnovená světová premiéra půlhodinové Stabar mater a Gureckého árie byly obklopeny moderními kompozicemi Tomáše Hanzlíka. Večer zahájil Epitaf W. H. Schrattenbacha, v němž Hanzlík zhudebňuje latinský text vytesaný na biskupově náhrobku v kroměřížském kostele svatého Mořice. Čtyřhlasý sbor, jehož zvuk umocnila velkorysá akustika barokní kaple, zde vyjmenovává dlouhou řadu titulů a čestných přídomků, které biskup za svého života sesbíral. Enumerace titulů a cyklická hudba na způsob Philipa Glasse v barokní instrumentaci historických nástrojů s lehce zastřeným zvukem houslí fungovala jako určitý předkrm, přechod mezi současnou dobou a hudbou období pozdního baroka.
Dále zazněla dvojice instrumentálních fug pro smyčcové kvarteto: Fuga d moll (2020) a Fuga g moll „Lamento umírající Thisbé“ (2019). Základ druhé zmíněné tvoří hudební materiál serenády Piramo e Thisbe, která je původně také spojena s biskupem Schrattenbachem. Ze skladby původně uvedené v roce 1712 u příležitosti jeho biskupského svěcení se však dochovalo pouze libreto, Tomáš Hanzlík tak připravil nové zhudebnění. Scénická verze kantáty s novým hudebním doprovodem byla uvedena na Olomouckých barokních slavnostech v roce 2019. Oproti Fuze d moll, vyznačující se intenzivním harmonickým napětím v zahuštěné sazbě, je Lamento umírající Thisbé vzdušnější a průzračnější, zároveň plastičtější – dynamicky i rozvrstvením jednotlivých partů. Úvodní část koncertu pak doplnilo De profundis, které Tomáš Hanzlík napsal na jaře 2020 pro basistu Jaromíra Noska, který skladbu také výborně přednesl. Vedle baroka a minimalismu v této skladbě Hanzlík čerpal také z výrazových prostředků tíživého romantismu beethovenovského střihu. Intenzivní, pečlivě vygradovanou skladbu na text žalmů 129 a 130 završilo očistné, až snové projasnění v posledních taktech.
Závěr koncertu se navrátil opět do současnosti a k „baroknímu minimalismu“ v Laudate pueri (2015) pro soprán a kontratenor. Barokní zpěv v této energické skladbě zajímavě doplňoval hutný staccatový rytmus ansámblu. Jako přídavek po mnoha stránkách pozoruhodného koncertu pak opětovně zazněl – nyní poněkud jemněji – Epitaf W. H. Schrattenbacha, kněze, titulárního kardinála u svatého Marcela, biskupa olomouckého, hraběte české kaple a papežského legáta neapolského.
