Mezi 20. a 22. červnem 2023 jsem vyslechl tři neobyčejné koncerty, jež si dovolím sumarizovat.
Pozdně romantická kantáta Arnolda Schönberga Gurre-Lieder se uvádí výjimečně nejen u nás, ale i v cizině. Živě jsem je slyšel 19. 5. 2006 v rámci festivalu Pražské jaro v Obecním domě, kdy obrovitý aparát dirigoval Zdeněk Mácal, tehdy šéfdirigent České filharmonie (v roce 2008 spolupráci s filharmonií pak předčasně ukončil). Obsazení bylo špičkové – Urbanová, Pecková, Villars, Weikl, Březina, Pražský filharmonický sbor, Kühnův smíšený sbor, Pražský komorní sbor. Média občas papouškují, že toto dílo má člověk šanci slyšet živě jednou za život. Nuže po 20. červnu patřím k těm šťastným, kteří si to mohli zopakovat.
Písně z Gurre na motivy dánské ságy ze 14. století je, co se týká obsazení, obrovité dílo. Slyšel jsem jej několikrát i z nahrávek (nejlepší jsou bezpochyby do Abbada a Bouleze) a pokaždé jsem si našel pro sebe něco nového, neboť strukturálně je to docela komplikované dílo. Jsou tam úžasná, až nadpozemsky krásná místa, nicméně pokaždé jsem měl pocit, že skladatel tvrdošíjně zkoušel, co ještě unese rozšířená tonalita, co si může dovolit, hledal skuliny, cesty, možná měl z bezvýchodnosti i deprese, narážel na zdi. Rval se nejen s hudbou, ale i s textem, který není vždy rovnocenným partnerem hudbě.
Než jsem slyšel Gurre-Lieder poprvé, byla pro mě absolutním vrcholem Schönbergova „romantismu“ Zjasněná noc. Pak jsem v běhu let s touto kantátou bojoval. Přestože sextet má stále navrch, po uvedení ve Státní opeře Praha jsem opět v poznání o kus dále. (Na jeviště SOP se dílo vrátilo po 102 letech díky úžasnému projektu Národního divadla Musica non grata!) Je to zásluhou dirigenta Petra Popelky. Že bude jeho pojetí méně patetické než Zdeňka Mácala jsem očekával, ale jeho pročištění partitury, analyticky nový pohled na řadu míst hudební struktury (například vnitřních hlasů) bylo překvapivé. (Asi podobně jsem to měl kdysi s Pierrem Boulezem a ještě jinak s Claudiem Abbadem.) Provedení pro mě však vyvolalo i heretické myšlenky: Proč Schönberg pracoval s obrovitým více než tři sta členným aparátem (na jeviště SOP se vešlo „jen“ kolem 250 hudebníků) právě tímto způsobem a plně jej nevyužil, proč zvolil právě text Roberta Franze Arnolda, který není vždy zrovna špičkový, proč je Divoká jízda letního větru vlastně málo „divoká“, proč v tu chvíli nezašel v rozkladu romantické tonality ještě dále, a tak bych mohl pokračovat.
Mimochodem sám Schönberg v roce 1937 ve svém eseji nazvaném Jak se člověk stává osamělým napsal: „Doufám, že do mé hudby vstoupí východ slunce, jak jej zobrazuji v závěrečném sboru Písní z Gurre. V hudbě by tak mohl nastat příslib nového slunečného dne – takového, jaký bych rád nabídl světu.“ Východ slunce nabídl atonalitou…
Setkání s „hudbou na konci světa“ bylo mocně působivé nejen díky Petru Popelkovi, jenž už nesporně patří k české dirigentské elitě, ale jistě i tenoristovi Michaelu Weiniusovi (Waldemar), sopranistce Susanne Bernhard (výborná Tove), mezzosopranistce Štěpánce Pučálkové (neméně přesvědčivá Waldtaube), barytonistovi Yngve Søbergovi (sedlák), přesvědčivému crazy tenoristovi Kevinu Connersovi (blázen) a barytonistovi Dietrichu Henschelovi (vypravěč), který potvrdil, že je virtuosem sprechgesangu. Základem úspěšného provedení, které zanechalo hlubokou stopu v dějinách Prahy, byly dobře připravené, nadšeně a homogenně hrající orchestry: Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který tím připomněl sté výročí Českého rozhlasu, a Norský rozhlasový orchestr, jejichž šéfem je v současnosti právě Petr Popelka. Nejinak tomu bylo s Českým filharmonickým sborem Brno a Slovenským filharmonickým sborem. Připadalo mi, že i když jsem měl pocit, že jsou nekonečně daleko a ve sporné akustice divadla vytvářeli beztvarou zvukovou „plástev“, zpívaly výborně a zpěváci se snažili o maximálně koncentrovaný souzpěv. Jediné, co mě chybělo, byla aktivní interpretační stopa hostitele – Národního divadla…
Resumé? Pro mě osobně to bylo povznášející, poučné, ale zároveň jsem si uvědomil, že hudbou, s níž spojuji pozdní romantismus, jsou dvě geniální poslední symfonie Gustava Mahlera.
Další den nabídla Musica non grata v sále Goetheho institutu projekt Ženy v hudbě. Oněmi tvůrčími ženami byly Marie-Lili Boulanger, která zemřela už v 24 letech (1893–1918), její sestra Nadia Boulanger (1887–1979), Alma Mahler (1879–1944), Vítězslava Kaprálová (1915–1940) a Sláva Vorlová (1894–1973). A jejich interpretkami Tamara Morozová, Viktorie Kaplanová Dugranpere a Monika Jägerová s klavírním doprovodem Vojtěcha Červinky. Byl to večer převážně romantický, melancholický až nostalgický, v němž nebylo moc místa na kontrasty. Od hřbitovní písně V nesmírném smutku mladičké Lily Boulanger, nostalgického Stesku Slávy Vorlové, nadějných písní Kaprálové na texty Jaroslava Seiferta (Jablko s klína), po eklektický vzmach Almy Mahler, který se nemohl rovnat jejím manželům a partnerům (Vier Lieder). Sympatická byla snaha všech tří zpěvaček předat poselství pěti žen v co nejčistší a nejlepší podobě. Podobně jako ženy-skladatelky sice nedosáhnou na světový hudební Olymp, ale jejich nadšení a připravenost daly zapomenout na malé interpretační disonance. Příjemný večer měl překvapivý vrchol – vtipný dialog sopránu a altu ve Stručných úvahách Slávy Vorlové. Tečka byla poněkud rozpačitá, protože instrumentální doprovod výběru NeoKlasik Orchestru nebyl zrovna kvalitou přesvědčivý.
Naopak do mezinárodního Olympu by možná mohl jednou vstoupit pětadvacetiletý violoncellista Vilém Vlček, který byl 22. června hostem salonu Hudební nadace Stadler-Trier. (Shodou okolností den po převzetí Ceny Jiřího Bělohlávka na open air koncertu České filharmonie na Hradčanském náměstí v Praze.) Nadační sálek sice nevyniká skvělou akustikou, je před rekonstrukcí, ale atmosféra byla srdečná a empatická. Co mě však ohromilo, byla hra mladého stipendisty nadace a studenta basilejské vysoké školy. U tak mladého člověka se nesetkávám často s jasně vyprofilovanými názory na hudbu a nástroje, jimiž je realizuje – pestrost vibráta, mikro a makrotektonika, smyková kultura, využívání kontrastu, jemných emocí v pravé ruce…
Vybral si tři velmi těžké kusy – Beethovenovu Sonátu op. 102/1, Debussyho sonátu a sonátu Césara Francka, známou více v houslové verzi. Beethoven byl maximálně kontrastní, nabitý energií, Debussy nabízel možnost obrazotvorné imaginace, možná až impresivní, jakkoli hudba má mnohé historické konotace. Hlavně však byl antipatetický, což byla příjemná změna po zkušenosti s několika violoncellovými hvězdami!
Pak přišel vrchol – César Franck, půlhodinová katedrála absolutní hudby, pro mě jeden z vrcholů cellové literatury, komorní diamant vrcholného romantismu. Myslím, že tak intimní interpretaci této hudby jsem dosud neslyšel. Ocenil jsem střízlivou pedalizaci a příval emocí klavíristky Aleny Grešlové, nicméně ve vrcholných sekvencích nemusela být tak zvukově robustní a respektovat prostor salonu i pojetí cellisty.
Coda. Byly to tři vzrušující večery. Překvapivě jsem dospěl k názoru, že jakkoliv kompozičně zvítězil Schönberg, interpretačně byl nejzajímavější večer Viléma Vlčka.
