Dvořák – Requiem – Rudolfinum – Jiří Bělohlávek – Česká filharmonie – Decca. To vše bylo ještě v polovině května silným lákadlem, aby si člověk koupil vstupenku na koncert festivalu Dvořákova Prahy, jenž byl věnován památce Antonína Dvořáka III. Vše zůstalo, jen jiné bylo jméno dirigenta a sopranistky. Pro šestatřicetiletého Jakuba Hrůšu to byla určitě výzva – jednak převzal projekt Jiřího Bělohlávka, jednak bude mít v katalogu věhlasné gramofonové společnosti Decca svůj první titul, což je v jeho věku obrovský úspěch a další krok v dynamicky se rozvíjející kariéře. (Dodal bych, že po letošním debutovém triumfu na BBC Proms je to další krok k plnému dobytí Londýna.☺)
Jaké bylo provedení dle mého mínění nejlepšího hudebního ztvárnění mše za zemřelé v dějinách hudby? Myslím, že Jiří Bělohlávek kdesi v jiné dimenzi se mohl radovat. Koncepce a filozofie Jakuba Hrůši byla totiž v několika zásadních atributech blízká – kromě toho, že bylo provedení prožité a poučené, mělo úžasný emoční tah a kantabilnost, naléhavost, nadhled, doložitelné výsledky v péči o detaily (například rytmus a souhra) a sevřenost prokomponované formy. Jistě, bylo to Requeim Jakuba Hrůši, jenž není kopií svého učitele, jak si ještě dnes hloupě myslí někteří hudebníci i novináři, ale zároveň virtuálně navázalo na filozofii pana Bělohlávka. Nicméně to vše jsou věci, které jsem si rozumově dovodil den po provedení dne 14. září. Při samotném koncertu jsem poslouchal napjatě každou frázi a byl unesen charismatičností a nasazením dirigenta, vroucností a virtuozitou Pražského filharmonického sboru, intenzitou hry České filharmonie, která sice nehrála vždy přesně, ale upřímnost jí upřít nelze. V mém případě bylo slyšení možná hlubší, než u plného auditoria Dvořákovy síně Rudolfina, protože jsem toto dílo (mimo jiné i pod Jiřím Bělohlávkem) kdysi několikrát zpíval a sborový part znám nazpaměť. Jakub Hrůša volil spíše klidnější tempa, kdy v rámci hudebních celků pracoval s agogikou a výrazem. Byl s nadsázkou ideálním hlasatelem i komentátorem textu. Ocenil jsem i tak zdánlivé drobnosti jako třeba neteatrální hrozivost a kantabilnost (místo úsečnosti) v Dies irae, mimořádně měkkou lyričnost Hostias, zpěvnost Sanctus…
Sbor opět prokázal i v rámci Evropy svoje mimořádné kvality. Byl výborně sbormistrem Lukášem Vasilkem připraven, ale skutečným vrcholem byl nepřekonatelně zazpívaný kontrapunkt Quam olim Abrahae, což je nejlepší pozitivní fuga v oratorní literatuře. Ovšem stejně tak bych mohl pět chválu na snová pianissima či měkká, homogenní forte. (Příjemně překvapily soprány v nebeských i mrazivých vstupech v Agnus Dei.)
Jestliže Stabat Mater postavil Dvořák na samostatných číslech, komornější Requiem je prokomponované, svým způsobem homogenní. Nicméně i tady hraje sólové kvarteto významnou roli a velmi záleží jak na souzpěvu, tak na individuální kvalitě. Souzpěv mě v podstatě uspokojil, individuality a způsob interpretace nebyly dokonale vyrovnané. Nedával bych to za vinu dirigentovi, jenž asi musel převzít projekt tak, jak byl připraven. Jako tomu bylo často v minulosti, i tentokrát jsem byl přítomen nesouladu mezi muži a ženami. Umělecky dominantní a přitom nejpokornější byl basista Jan Martiník. Nejenom že to bylo prožité a promyšlené, ale nad jeho měkkými, ale pevnými forte a něžnými pianissimy jsem mohl v duchu jen smeknout. Ještě nikdy jsem neslyšel tak silně působící provedení basového partu. Američan Michael Spyres má lyrický, technicky jistý tenor, jenž se dobře nesl a úspěšně překonal všechny nástrahy partu. Líbilo se mi, že dílo nechápal jako operu, naslouchal ostatním a dokonce souzpíval se sborem. Americká sopranistka Ailyn Pérez byla velmi dobrá, ale dokonalou náhradou za Aidu Garifullinu nebyla. Jednak souzpěv kvarteta občas narušila, jednak na několika sólových místech byla příliš silná a ostrá (například Agnus Dei). Rozhodně vhodnějším Requiem by pro ni byla Verdiho „verze“. Holandská mezzosopranistka Christianne Stotijn má velmi příjemný hlas, i když v porovnání s paní Pérez se mi zdál málo nosný, nicméně překvapila mě amplituda jejího vibráta…
Jako referenční jsem dosud bral provedení Wolfganga Sawallische se stejným orchestrem a sborem a čtveřicí Beňačková-Čápová, Fassbaender, Moser, Rootering. Toto provedení bylo zajímavější, přičemž lepší byly jen Sawallischovy sólistky.
Jak jsem už zmínil, hra České filharmonie měla vysokou úroveň. Nevím, jestli nasazení bylo podpořeno „live“ nahrávkou firmy Decca, ale občas bylo na úkor zvukové dokonalosti (žestě). Vzhledem k tomu, že orchestr má v podstatě tři koncertní mistry, zprvu mě překvapilo, že na první židli seděla Magdalena Mašlaňová, jež je vedena jako 2. zástupce. Nicméně její sólové vstupy byly nádherné a věřím, že musely plně uspokojit i režiséra nahrávky! Jsem zvědav, jak dopadne. Předpokládám že tým firmy Decca zaznamenal oba koncerty, generálku a jistě učinil nějaké opravy, ale u něčeho si jen těžko umím představit, že by to zvukařský photoshop přivedl do stavu dokonalosti. Nicméně bych se rád mýlil…
