Česká filharmonie, potažmo i Český spolek pro komorní hudbu, má tak termínově nabitý program, že uvádí mnohé zajímavé projekty buďto dopoledne nebo odpoledne. Tak dopadla i abonentní řada K. Ještě štěstí, že neskončila v Sukově síni, ale díky 15. hodině se koncerty konají ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Zde nabídl 23. 2. pěkný program Komorní orchestr České filharmonie. Nadstandardní výsledek přičítám hlavně koncertnímu mistru České filharmonie Josefu Špačkovi, uměleckému garantu pozitivního projektu (formálně jsou dalšími garanty Jan Mráček a Jiří Vodička).
Josef Špaček vybral nekonfliktní program, příjemný pro nedělní odpoledne: Suitu Leoše Janáčka, Koncert pro housle, violoncello a orchestr D dur Josefa Rejchy, jenž je mylně některými odborníky přičítán jeho synovci Antonínu Rejchovi (viz například sezonní programová brožura České filharmonie) a Mendelssohnův Oktet Es dur. V Rejchově koncertu se sólových partů ujali Josef Špaček a rakouský cellista Sebastian Bru. Hudbu, která nepřekročila mannheimský průměr, zahráli velmi dobře, přičemž motorem (jako ostatně celého koncertu) byl pan Špaček. Ten měl na rozdíl od pana Bru transparentnější i čistší techniku. Upřímně – nepochopil jsem, proč byl tento mladý cellista pozván, když za jeho zády seděl koncertní mistr České filharmonie Václav Petr, jenž v předchozím Janáčkovi potvrdil, jak je to ve všech směrech báječný muzikant. Kvalitativní rozdíl byl patrný v každé frázi, nicméně v kadenci první věty byl propastný. Neboli houslista hrál jako skutečný sólista, cellista jako kvalitní orchestrální hráč.
I když bych si přál slyšet nějakou hudbu jubilanta Antonína Rejchy (třeba jednu ze symfonií), bylo to užitečné poznání a za připomenutí stojí například molekuly z rokokově elegantní volné věty, v níž se tónové spektrum Sebastiana Bru kvůli jeho pravé ruce ve vedení melodie spíše plazilo než vznášelo, a melodicky chytlavého finále.
Smyčcový Oktet Felixe Mendelssohna Bartholdyho se provádí různě; buďto se spojí dvě kvarteta (například kdysi Janáčkovci a Smetanovci), nebo se slavný sólista obklopí kvůli konkrétní příležitosti přáteli (Janine Jansen na Festivalu komorní hudby v roce 2019 v Utrechtu, Daniel Hope a Evropský komorní orchestr), nebo jde buďto o komorní orchestr (například I Musici) nebo výběr předních členů symfonického orchestru. Právě poslední možnost platí pro tento případ (dlužno dodat, že partnerem Václavu Petrovi byl Sebastian Bru, což nebylo správné rozhodnutí). Josef Špaček nastudoval oktet velmi, velmi pečlivě a byl skutečným leaderem. Na jeho tónových kvalitách a ptačí lehkosti stál výsledný zvuk. Finální furioso v nekomplikovaném, svěžím Prestu, přičemž hraniční tempo bralo dech, pak bylo výbornou tečkou, čirým potěšením z hudby. Relativně nedávno mě při poslechu Mendelssohna napadlo, jak by oktet zněl ve hvězdném obsazení (například Janine Jansen, Julia Fischer, Lisa Batiashvili, Anne-Sophie Mutter, Kim Kashkashian, Antoine Tamestit, Sol Gabetta, Alisa Weilerstein), ale myslím, že by to asi nebylo ideální řešení pro provedení této hudby.
Vrcholem koncertu byl pro mě úvodní Janáček. Skvěle nastudováno a skvěle zahráno! (Dokonce lépe, než jsem kdy slyšel od jakéhokoliv orchestru.) Každá fráze byla dotažená, mělo to energii, zpěvnost, přesnou míru náladovosti, klid i tanečnost. S obdivem jsem naslouchal, jak „stehgeiger“ dokázal nasvítit kdejakou maličkost a jak do toho všichni muzikanti dali vše (viz například zmíněné lahodné sólo Václava Petra). A tak byl úvod koncertu zároveň i jeho korunou.
