Plzeňská opera uvedla 15. srpna v Divadle J. K. Tyla opožděnou premiéru opery Claudia Monteverdiho Korunovace Poppey, barokní operu, kterou skladatel zkomponoval na libreto Giovanniho Francesca Busenella roku 1642. Navázala tím na svou inscenaci skladatelovy operní prvotiny Orfeo (1607), jíž zazářila před dvěma lety. Tehdejší tým inscenátorů nevstoupil do téže řeky, postoupil o pořádný krok dál. Ostatně stejně jako autor opery, který tuto svou poslední ze snad osmnácti oper (z nichž se dochovaly tři) vytvořil za pomoci zdatného libretisty právníka Giovanniho Francesca Busenella první „dramma giocoso“ v operní oblasti. Monteverdi byl tehdy už na samotném konci své skladatelské i životní kariéry a kromě svých operních prací měl za sebou bezpočet motet a madrigalů i madrigalových komedií plných vzrušených citů i komických detailů. Po dvorním kapelnictví v Mantově (od 1601) byl zajisté hluboce poctěn postavením dvorního kapelníka v chrámu sv. Marka v Benátkách. V tektonice jeho tehdejších sborových skladeb se mimo jiné odráží členění prostor tohoto chrámu umožňující jejich akusticky působivé vícesborové řešení.
Monteverdiho Korunovace Poppey při svém znovuobjevení ve dvacátém století podléhala vždy nové dirigentské či skladatelské redakci svých interpretů. Plzeňští vyšli z kritického vydání partitury vydaného nakladatelstvím Bärenreiter a operu o prologu a třech dějstvích rozčlenili na dvě části. Korunovace Poppey tu má bezchybnou dramatickou strukturu, v níž odvážně střídá scény lyrické s intrikánskými konstrukcemi, komickými výjevy či alespoň komickými figurami (chůva Arnalta), s pastorální scénkou Dvorní dámy a Pážete nebo tragickým pláčem zavržené císařovny Octavie. Milostné výlevy císaře Nerona a jeho budoucí manželky Poppey znějí nevinně, něžně a dojemně bez ohledu na to, kolik ti dva za sebou nechávají zlomených osudů (císařovna Octavie, Poppein manžel Ottone, k sebevraždě odsouzený filosof Seneca).
Plzeňská inscenace je přesvědčivá svým jednotným inscenačním jazykem, souzněním inspirovaného gesamtkunstwerkového přístupu. Režisér Tomáš Pilař vybudoval spolu s pěvci doslova všech rolí detailně propracované postavy s jemnou lehce barokizující pohybovou kulturou, na niž měl zřejmě vliv choreograf Martin Šinták. Jím choreografované dva baletní páry bezchybně vplynuly do jevištního dění. Vojtěch Spurný, talentový mnohoobročník (klavírista, flétnista, operní režisér, dirigent, cembalista) spějící k dobově poučené interpretaci napříč staletími je (nebo alespoň může být) ideálním spolupracovníkem režiséra Pilaře. Spurného pohled na inscenovanou operu je jaksi „od přírody“ komplexní. Malý orchestr (smyčcové nástroje po dvojicích, dvojmo obsazené bicí, loutna a dvě cembala – od jednoho z nich řídí Vojtěch Spurný celou produkci) hraje v orchestřišti na výškové úrovni hlediště, jak bývalo dobovým zvykem. Instrumentalisté jsou členy operního orchestru plzeňského divadla.
Inscenační tým respektuje sofistikovaně krácenou podobu Monteverdiho opery, její pestrost v jednotnosti prostředků. Scénografie Petra Vítka mění dějiště za pomoci skeletu barokní výpravy zavěšeného na tazích, který je dále prolamován průhledy do pozadí jeviště, světelný design Daniela Tesaře vytváří vždy nové výtvarné kombinace. Průhledná černá opona v popředí jeviště umožňuje navíc další dramatické variace jednotlivých výstupů. Kostýmy Aleše Valáška nadlehčují barokní střih oděvů pomocí materiálů i jednoduchosti jejich barev, Amorovi a dvěma Amoretům nechybějí jeho oblíbená černá křídla. Obdivuhodná je kvalita barokních paruk, lépe řečeno paruk jako takových (rozjívené Páže se vzrostlým černým trávníkem na hlavě, usedlý sestřih Poppeiny chůvy Arnalty).
Po divadelní stránce je tedy vše v nejlepším pořádku tak, aby korunou všeho bylo usazené a jako švýcarské hodinky fungující hudební provedení. Orchestr i pěvci působí dojmem specializovaného barokního ansámblu, protože jsou vedeni zkušeným specialistou. Každý instrumentalista a zpěvák ví, co se od něho očekává, podrobuje se svérázu barokní interpretace, neupadá do rozpaků při snaze o rovnou pěveckou linku nebo o bezproblémové zdobení partů. Spurný ví, jak udržet barokní interpretaci ve stálém napětí za proměňování přístupu k poměrně rychle se střídajícím hudebně dramatickým ploškám, které přítomné obecenstvo ani v nejmenším nenudí. Musím přiznat, že se domnívám, že opožděná premiéra (místo dubna až srpen) měla na inscenaci kladný vliv. Říkala jsem si, že se interpreti této překrásné dramatické muziky možná v té plané době koronavirové, v abstinenčním dusnu, rádi vraceli k přepůvabným partiím, které jim byly určeny. Výkony byly vesměs výborné počínajíc Neronem Vojtěcha Pelky, Poppeou Lucie Kaňkové, která své roli skromně obětovala i tendenci k sebeprezentaci, Jaromírem Noskem jako Senekou (zajímalo by mne, jak se s touto rolí popasuje Josef Kovačič – ale nejen on, protože většina rolí je obsazena nejméně dvojmo), Markétou Cukrovou jako Octavií, Janem Mikuškem v roli Ottona a Senekova žáka, Tomášem Kořínkem jako Arnaltou, Karolínou Janů (Ctnost a Drusilla), Dvorní dámou a Amorem v podání Jany Piorecké… Stejně obratně si počínala Andrea Frídová jako Páže a Štěstěna, Tomáš Lajtkep (Lucano, Liberto, Tribun, První voják), Václav Jeřábek (Třetí Senekův žák, Liktor, Konzul) nebo Jan Tejkal (Nutrice). Všichni táhli za jeden provaz po stránce hudební i představitelské. Byl to krásný večer plný soustředěných láskyplných uměleckých výkonů. Sešli se ti praví na tom správném místě.
