Ve dnech, kdy přibližně stodvacetitisícové francouzské město Méty (Metz) v srdci francouzsko-německého prostoru žilo oslavami dvoustého výročí narození Ambroise Thomase, vystoupil ve zcela zaplněném Velkém sále místního Arsenalu, postaveného Napoleonem III. a v osmdesátých letech 20. století adaptovaného pro kulturní účely, i u nás dobře známý kontratenorista Philippe Jaroussky . Ve středu 16. 11. 2011 jej ve dvouhodinovém programu doprovodil mně dosud neznámý americký soubor dobových nástrojů Apollo’s Fire (The Cleveland Baroque Orchestra) , od cembala řízený ve stoje hrající Jeannette Sorrell , uhrančivou umělkyní hrající a dirigující s bohatou škálou afektů. Program nazvaný „Feux d’artifice“ (Ohňostroj), P. Jarousským dedikovaný organizaci IRIS pečující o pacienty s poruchami imunitního systému, byl věnován instrumentální a operní tvorbě G. F. Händela a A. Vivaldiho. Večer otevřelo Allegro z Vivaldiho Concerta grossa in D RV 511, adaptované J. Sorrell jako efektní ouvertura pro koncertující smyčcový ansámbl s kontrabasem (Sue Yelanjian ), theorbou (Simon Martyn Ellis ) a cembalem coby bassem continuem. Allegro attacca vyústilo do první Händelovy árie „Agitato da due tempeste“ (Oreste ), po níž následovaly recitativ a árie Orfea „Ho perso il caro ben“ (Parnasso in Festa ), přednesené v přejemné dynamice a s Jarousského intonačně jistými, sopránově zbarvenými kantilénami. Ve Vivaldiho Concertu pro dvě violoncella g moll RV 531 dostala příležitost sehraná dvojice René Schiffer a Mimé Y. Brinkmann , jejichž dialogicky koncipovaná souhra mě zaujala hlavně ve ztišené druhé větě s pouhým doprovodem bassa continua. Hra v nejnižší dynamice byla vůbec velkou předností amerického souboru, překvapivou předností, s níž se nesetkávám nejen u českých ansámblů dobových nástrojů, ale obecně u souborů, které vznikly v posledním dvacetiletí. První polovinu večera uzavřela opět dvojice Händelových árií, nejprve „Se potessero i sospir miei“ (Imeneo ), v rytmu a výrazově skutečné barokní andante, a virtuózní árie „Con l’ali di costanza“ (Ariodante ). Druhou polovinu koncertu otevřelo Händelovo cembalové Preludium A dur , opět upravené J. Sorrelle a plynule ústící do zvukově a afektově velkorysé chaconny téhož autora (Parnasso in Festa). Do třetice se J. Sorelle prezentovala jako zdatná aranžérka v jednovětém Concertu grosso „La Folia“ podle Sonáty č. 12 , v níž se na pozadí nepřeslechnutelně zaujaté ansámblové hry prezentovala dvojice prvních houslistů Johanna Novom a Olivier Brault , který byl virtuózní hrou a spektakulárním projevem vlastně druhým dirigentem večera. Notoricky známá „La Folia“ publikum strhla k bouřlivým ovacím, po nichž následovala už jen dvojice Vivaldiho árií „Vedro con mio diletto“ (Giustino ) a „Fra le procelle“ (Tito Manlio ), v nichž Jaroussky prezentoval znělou kantilénu i výrazově odstíněné, i když přece jen krátkodeché koloratury. Bouřlivý večer v nádherném sále uzavřela trojice vokálních přídavků italské provenience s nepostradatelným „Ombra mai fu“ (Serse ) v závěru, které přítomné publikum uvedlo do varu. Návštěvu métského Arsenalu lze českému publiku jen doporučit: vedle staré hudby se v něm provozuje i komorní a symfonická hudba a jazz. Zvláště bych exkurzi doporučil českému kulturnímu managementu, nejednou marně a velkoryse snícímu o nových koncertních síních – podobných budov, jako je métský Arsenal, je u nás přehršel. Ne tak vydařených koncertů s technicky a výrazově skvěle vybavenými kontratenoristy a dynamicky a charakterově bohatě odstíněnou hrou zaujatě hrajících ansámblů staré hudby.
