Koncert Českého komorního orchestru 15. 1. (komorní cyklus České filharmonie) v pražském Rudolfinu byl ve znamení historických inspirací. Nejprůhlednější to bylo ve Griegově Suitě „Z časů Holbergových“ , nejméně originální v Mendelssohnově Dvojkoncertu d moll pro housle, klavír a orchestr , nejkreativnější v Bartókově Divertimentu . Český komorní orchestr pod vedením Jany Vlachové a za řízení Ondřeje Kukala opět ukázal atributy, které neslýchám často: měkký, barevný, noblesní tón, který jakoby voní českou krajinou Sládkových básní a je skvělým předpokladem zvláště pro interpretaci hudby konce 19. století, cit pro tempa a stylovost (dokonalá souhra je samozřejmostí). Základem opojného zvuku orchestru jsou členové Nového Vlachova kvarteta. ČKO navazuje na legendární tradici české hudby: Václava Talicha a Josefa Vlacha. Vrchol koncertu mě překvapil – byl jím totiž excelentně zahraný Bartók. Jinou stránku možností ČKO představil Grieg – tónová krása a detailní propracovanost byla téměř snová. Nejatraktivnější číslo večera – dvojkoncert – se podařilo jen zčásti. Pozitivem byla hra orchestru (ovšem moc si nezahrál a většinou jen diskrétně přizvukoval) a zvláště tónově mimořádný výkon houslisty Bohuslava Matouška. Negativem místy až prostoduchá kvalita rané kompozice prudce se vyvíjejícího Mendelssohna; dílo stojí v pozadí zájmu zcela právem. Zklamáním byl výkon pianistky Heleny Suchárové. Téměř všechny tóny byly sice odehrány správně, ale s tak tvrdým úhozem a v rachmaninovovském zvuku, že to bylo občas nepříjemné. Naštěstí Ondřej Kukal Mendelssohnovi hodně pomohl.
