Francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard patří k těm výstředníkům, kteří své interpretační umění z většího dílu zasvětili soudobé hudbě. Ta jej, jak uvedl v rozhovoru pro časopis Harmonie 10/2017, přitahovala už od malička. V devíti letech přesvědčil svého otce, aby jej vzal na koncert Pierra Bouleze, se kterým se o deset let později setkal osobně u příležitosti předehrávky pro Ensemble Intercontemporain, jehož byl po dlouhou dobu členem.
V úterý večer dne 6. listopadu zaznělo na koncertě v Mozartově sále vídeňského Konzerthausu v rámci festivalu Wien Modern kompletní provedení klavírních etud Györge Ligetiho. Nelze si patrně představit poučenější a dokonalejší interpretaci. Pierre-Laurent Aimard se Ligetiho dílem systematicky zabývá více než třicet let. Se skladatelem jej pojilo vzácné, tvůrčí přátelství. Ligeti řadu svých skladeb Aimardovi věnoval, ten většinu z nich provedl v premiérách, kompozice společně konzultovali a vzájemně se inspirovali. Aimard založil vlastní webové stránky věnované Ligetiho tvorbě obsahující mimo jiné komentáře, notové ukázky či skladby natočené ještě pod dohledem jejich autora. Možná lze říci, že se Ligetiho hudba stala Aimardovi buněčnou součástí jeho umělecké osobnosti.
Na koncertě zaznělo všech 18 etud, které vyšly ve třech svazcích v letech 1985–2001. Tato poměrně dlouhá doba odpovídá nesmírné technické i obsahové náročnosti každé z etud a dokládá tak, že i etuda může být mistrovským kouskem nejen v technickém smyslu slova. Ligeti byl pověstný tím, že kladl velké nároky nejen sám na sebe, ale i na své interprety. V rozhovoru z roku 1984 uvádí: „Určitá část týkající se provozovací praxe, jako například tónové výšky, rytmické konfigurace nebo tempo mohou být přesně dány. A přesto tu je něco, co není možné určit a není to jen kupříkladu dynamika, nýbrž to, co z těchto prvků vytvoří lidský duch.“
Pierre-Laurent Aimard uvedl jednotlivé etudy jako cyklus, nicméně se nedržel Ligetiho původního pořadí a vytvořil zcela vlastní dramaturgii. Což se ukázalo jako vynikající nápad: etudy hýřily nepravidelnou rytmikou, zvukovou barevností, melodikou ovlivněnou domovským folklórem a elektronickou hudbou. Kolik nápadů, kreativity, svobody tvůrčího ducha a kompozičního mistrovství se skrývá v těchto dle formy toliko pro technický účel zkomponovaných skladeb. Kolik mistrovství se skrývá ve hře Pierra-Laurenta Aimarda, který každou z etud pojal jako samostatnou jednotku v rámci komplexního cyklu, neomylně vedl jednotlivé melodické linky prolínající se jako vody Dunaje, řeky, spojující obě Ligetiho domoviny, na pozadí neuvěřitelně komplikovaných rytmů. Skladatel se netajil svým obdivem k africké hudbě jižní Sahary, fascinací simultánně probíhajícího různorodého tempa a rytmiky.
Koncert byl obrovským zážitkem a výzvou nejen pro interpreta, ale i pro posluchače. Ovace nebraly konce. O absolutně brilantní technice a virtuozitě Pierra-Laurenta Aimarda není třeba mluvit. Pozoruhodná je především jeho umělecká osobnost, jíž tato virtuozita slouží. Skromnost, pokora, seriózní přístup k řemeslu, emocionalita a fantazie, absolutní úcta a respekt k hudbě a jejímu obsahu, hledání a neustálý vývoj, to je přístup skutečného mistra, jakým Pierre-Laurent Aimard je.
Po krátké přestávce následoval ještě stručný rozhovor dramaturga vídeňského Konzerthausu Rico Guldy s Pierre-Laurentem Aimardem, což se ukázalo jako velmi příjemné zakončení a rozloučení s jedním z největších skladatelů nové hudby.
