Mladá rusko-německá pianistka Olga Scheps si pro svůj recitál na třetím večeru Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň, 24. 11. 2016) vybrala tři významná díla Chopinova – Baladu č. 1 g moll, op. 23, Sonátu č. 3 h moll, op. 58 a Fantazii f moll, op. 49. K těmto třem Chopinovým kompozicím připojila (trochu překvapivě) Prokofjevovu Sonátu č. 7 B dur, op. 83. V koncertním programu jsme se o umělkyni mohli mj. dočíst, že na klavír hraje od pěti let, že natočila šest CD, z nichž album Chopin, které vydala roku 2010 (ve svých čtyřiadvaceti letech), získalo prestižní ocenění ECHO Klassik, a že její hru označují kritici za „romantickou“ a „emotivní“.
Romantičnost a emotivnost se ve hře Olgy Scheps projevuje poněkud zvláštním způsobem: umělkyně velmi ráda hraje co nejrychleji a co nejsilněji, a hudbu viditelně prožívá celým tělem – vlní se takřka neustále a mnohé její vášnivě rozevláté pohyby vzbuzují dokonce dojem, že umělkyně prošla baletní průpravou. Klavíristčino předimenzované forte bylo značně razantní a bylo ho za celý večer tolik (závěr Balady, řada míst ve Fantazii, finální věty obou sonát), až jsem nakonec chtě nechtě musel obdivovat její fyzickou výdrž (ale také výdrž klavíru). Olga Scheps má bezesporu výbornou techniku a ráda ji staví na odiv, ale tempa, která volila, byla nezřídka natolik hraniční (druhou větu Chopinovy Sonáty h moll jsem asi neslyšel hrát rychleji), že se v její hře objevilo poměrně dost nečistot. Umělkyně sice nabídla posluchačům také pár hezkých detailů, ale na druhé straně nebylo možné v mnoha místech přeslechnout jistou výrazovou bezradnost. Přes to všechno nepůsobila štíhlá a pohledná pianistka nesympaticky, část publika se na konci jejího vystoupení dokonce pokusila o standing ovation. Přiznávám, že mé zpočátku nepříliš velké sympatie k Olze Scheps vzrostly až při přídavcích. Umělkyně v nich totiž projevila nečekaný smysl pro humor. Jako první přídavek si po všech těch hřmotných fortissimech, kterými nás celý večer krmila, zvolila druhé číslo z cyklu Trois Gymnopédies Erika Satieho – skladbičku, která celá plyne v pianissimu a je tak snadná, že ji mohou hrát děti na hudebních školách. Svůj recitál uzavřela Olga Scheps Mozartovým Tureckým pochodem. Ne ovšem jeho originální verzí, ale velice vtipnou, efektní a technicky neobyčejně náročnou parafrází Arkadije Volodose, která se nakonec stala zlatým hřebem večera. Bude-li Olga Scheps někdy v Praze pořádat chopinovský recitál, asi na něj nepůjdu. Ale bude-li hrát onu mozartovskou parafrázi, určitě si ji nenechám ujít.
