V průběhu téměř celého července (1. – 24. 7.) ožívala hanácká metropole Olomouckými barokními slavnostmi. V současnosti se jedná v českém prostředí o ojedinělou hudební událost tohoto typu, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě bylo posluchačům během tří týdnů předloženo premiérové nastudování sedmi převážně operních titulů komponovaných na pozadí hudební kultury barokního období. Dramaturgie slavností vycházela z modelu čtyř provedení každého díla (koncerty byly každý den a v jednom případě zazněly v průběhu jednoho večera dva kusy) a instrumentálně-vokální složky byly kromě jedné výjimky ve všech případech zastoupeny hráči olomouckého hudebního souboru Ensemble Damian. Všechny hudební produkce festivalu probíhaly v prostorách olomouckého Konviktu – reprezentativního historického komplexu, mimo jiné dlouhodobě poskytujícího zázemí všem uměleckým oborům filozofické a pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Na nádvoří tohoto barokního skvostu byli posluchači ještě před hlavním koncertem vítáni některými členy Ensemble Damian také formou tzv. Tafelmusik, (barokní hudby komponované za účelem doprovodu při slavnostním stolování). Zahajovacím představením celých slavností byla opera Apollo et Hyacinthus, první dramatické dílo W. A. Mozarta, komponované v roce 1767. Druhým počinem bylo stylově velmi rozmanité pasticcio Seculum Coronatum, zpracovávající text melodramu Korunované století od Antonína Saletky. Hudba je zde tvořena mozaikou z tvorby deseti olomouckých skladatelů napříč mnoha staletími – z nežijících autorů jsou to Philipp Jakob Rittler, Václav Matyáš Gurecký, Josef Gurecký, Augustin Neumann, Josef Puschmann, soudobou hudbu pak v tomto díle zastupují jednotlivé části z pera Jana Vičara, Květuše Rauerové-Fridrichové, Tomáše Hanzlíka, Víta Zouhara a Marka Keprta. Následující čtyři večery patřily Hanzlíkově opeře Endymio. Tato opera na Olomouckých barokních slavnostech již v minulých ročnících zazněla, ovšem její letošní nastudování zahrnovalo interpretační účast zahraničních hostů, konkrétně německých kontratenoristů Stewea Waechtera, Carla Thiemta a Stefana Kunatha, a především belgického dirigenta Filipa Martense, který do Olomouce přicestoval spolu se „svým“ sborem Canta Ludens. Dalším bodem dramaturgie bylo provedení dvou komických oper Aurea Libertas a Veritas Exulans, jejichž autorem je jihomoravský barokní skladatel Josef Schreier. Poslední dvě opery pak přinášely hudbu dvou světových velikánů – Claudia Monteverdiho a Antonia Vivaldiho. V prvním případě se jednalo o Monteverdiho nejznámější operu Orfeo. Toto dílo se těší u posluchačů i umělců velké oblibě a shlédnout ji můžeme v mnoha různých hudebních i režijních úpravách. Výjimečnost olomouckého provedení spočívala v premiérovém uvedení českého libreta, jehož autorem je sám Hanzlík. Noblesní tečku za třemi týdny barokního veselí tvořila světská vokální skladba, tzv. „dramatická kantáta“ La Senna festeggiante Antonia Vivaldiho.
Slova uznání si zaslouží všech dvacet čtyři hudebních večerů, ale já bych zde ráda zaostřila pozornost na hlavní personu celé akce. Tomáš Hanzlík je člověk, na jehož bedrech leží nejenom dramaturgie a celá koncepce Olomouckých barokních slavností, ale je také uměleckým vedoucím souboru Ensemble Damian, což ho z logiky věci pasuje do role osoby nesoucí zodpovědnost také za patřičnou interpretační úroveň. Připočteme-li k tomu jeho skladatelsko-autorské přispění a několikerou účast v představeních na pozici violisty, nutně se musím před činorodostí a odhodláním tohoto umělce, pedagoga a hudebního vědce hluboce sklonit. Realizační tým dále spoluutváří především produkční Kateřina Zahradníčková a velmi talentovaná autorka všech kostýmů a scén, Vendula Johnová. To je trojice, která se stala srdcem tohoto hudebně-barokního organismu a je na místě dodat, že je to srdce tlukoucí prozatím silnou a neochvějnou intenzitou. Závěrem si dovolím materiálně zaměřené postesknutí. Ačkoliv tato kulturní událost vzniká za podpory Univerzity Palackého v Olomouci, města Olomouc, Olomouckého kraje a Ministerstva kultury, finanční platforma akce předpokládá u výše zmíněného týmu především hlubokou osobní motivaci a umělecké pnutí mnohdy nevyhnutelně hraničící s charitativním konáním. Z tohoto důvodu přeji Olomouckým barokním slavnostem, trochu přízemně, nejen stále početnější auditorium (letos to bylo téměř 3000 posluchačů) a radost při samotné umělecké produkci, ale také pár movitých příznivců, jež by této krásné kulturní myšlence vytvořili ještě příjemnější finanční zázemí.
