Po novodobé premiéře dvojice barokních serenat rakouského skladatele Johanna Heinricha Schmelzera nabídly Olomoucké barokní slavnosti svým posluchačům – opět v novodobé premiéře – operní představení L‘Elice italského skladatele Pietra Andrey Zianiho. Opera na libreto italského básníka, duchovního a diplomata Domenica Federiciho vznikla k příležitosti oslav narozenin císařovny vdovy Eleanory Magdaleny. Novodobou premiéru uvedl orchestr Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka, uměleckého vedoucího a režiséra v jedné osobě. V sólových rolích vystoupili Hana Holodňáková, Martin Ptáček, Jiří Poláček, Helena Kalambová, Rostislav Baláž, Vincenc Ignác Novotný a Isabella Shaw.
Zianiho opera s prvky commedie del’arte zpracovává osobitým způsobem mýtus o nymfě Kalistó (Elice), jež je přes veškeré snahy svého královského otce Lykaóna svedena Diem – ve Federiciho verzi jeho římským protějškem Jovem – a následně bohyní Juno proměněna v medvědici. Elice je Jovem vynesena na nebesa, kde spolu se svým synem (který však v opeře nevystupuje) vytvoří souhvězdí Malého medvěda a Velké medvědice. Uvedení díla bylo původně zakončeno ještě baletem Johanna Heinricha Schmelzera, ve kterém vystupovaly samotné císařovy sestry.
Hanzlíkovo režijní uchopení je podobné jeho dalším inscenacím – charakteristická barokní strnulost, stylizovaná gestikulace vycházející z dobových manýrů a bohatě zdobené kostýmy tvoří pevný základ režisérova vizuálního pojetí. Samotné scéně již tradičně vévodily měnící se malované kulisy, před kterými se děj odehrával. Dalo by se říct, že Hanzlíkovi slouží jevištní stránka spíše jako médium, pomocí kterého tlumočí hudební myšlenky. Ne že by snad kostýmům nebo scéně byla věnována malá pozornost, Hanzlík je však v prvé řadě umělecký vedoucí ansámblu a tam je invenčnost jeho práce vidět, a především slyšet, nejlépe. Hudební výkony zpěváků a orchestru se však diametrálně lišily. Zatímco většinou bývá orchestr Ensemble Damian pevným opěrným bodem zpěváků, minimálně v případě pondělní (22. července) reprízy Zianiho opery tomu tak nebylo. Smyčcová sekce zněla plačtivěji, než bylo asi původně zamýšleno, rytmická stránka provedení byla místy přinejmenším diskutabilní. Na začátku druhé poloviny bylo takřka k nevíře, že se jedná o stejné těleso, které jindy podává tak kvalitní a osobité interpretační výkony (nelze si nepovšimnout, že v ansámblu probíhají výrazné personální změny, otázkou tedy je, zda tato proměna souboru prospívá). O to kontrastněji působily velmi povedené pěvecké výkony, kterým vévodilo trio Holodňáková, Ptáček a Novotný. Díky výrazově pestré interpretaci pokryl Vincenc Ignác Novotný veškeré odstíny charakteru dvorního sluhy Rola. Jeho postava byla uvěřitelná nejen v odlehčených a komických částech, ale v závěru díla dokázala přinést až nečekaně lyrické, křehké a emocemi nabité hudební sdělení. Martin Ptáček v roli Almeta (Jupitera) působil z počátku sice mírně neukotveně, velmi rychle však jeho příjemně kultivovaná barva hlasu našla pevnou půdu pod nohama. Za hudebně nejpovedenější části lze považovat duety s Hanou Holodňákovou, jejíž přesná práce s výrazem, dechem i dynamikou ukazuje na zkušenosti i cit pro historicky poučenou interpretaci. (Poněkud nešťastnou výtku si zaslouží doprovodné titulky, které byly plné zjevných gramatických chyb, podivného užívání velkých a malých písmen, a to i u spojek a částic, a nestandardních překladatelských novotvarů.)
Závěrečným dílem 7. ročníku festivalu je neobarokní opera Slzy Alexandra Velikého (Lacrimae Alexandri magni) Tomáše Hanzlíka premiérovaná roku 2007 v Praze. Opera si od té doby mezi návštěvníky festivalu vybudovala již takřka kultovní status a společně s operou Endymio tvoří často uváděný základ Hanzlíkovy autorské tvorby. Lacrimae Alexandri magni představují dvanáctiletého Alexandra toužícího po uznání a vojenských úspěších.
Hudebně se jedná o dílo velmi povedené. Hanzlík v něm prokazuje svůj cit nejen pro dramatický spád hudby, ale také pro nevšední instrumentaci. Opera do značné míry staví na zvukové barvě saxofonové sekce, které se chopilo České saxofonové kvarteto. V sólových rolích vystoupili Jiří Kukal (Alexandr), Filip Dámec (Hephaestion), Bedřich Lévi (Philotas), Raman Hasymau (Parmenio), Vincenc Ignác Novotný (Polystratus), Aleš Procházka (Aristander/Jupiter) a Jan Vaculík (Lysippus/Lysimachus). V mluvené roli Historica stanul Jan Přeučil. Jiří Kukal byl pro Alexandra výtečnou volbou, jeho křehký, měkký projev povedeně umocňoval plačtivou náladu mladého vojevůdce. Výrazově bohaté výkony podali také Filip Dámec a Vincenc Ignác Novotný. Naneštěstí nejsou prostory Jezuitského konviktu velkému obsazení příliš nakloněny – velká část pěveckých partů (především vyšších, ale kupodivu i tenorových a basových) zanikala v bouřícím orchestru. Ničemu nepomáhal ani fakt, že hudebníci Ensemble Damian hráli na moderní nástroje, které jsou oproti těm barokním mnohem průraznější.
Hudební festival Olomoucké barokní slavnosti pomalu končí, ve svém 7. ročníku však dal prostor mnoha do nedávna zapomenutým hudebním kusům a připomněl také své vlastní stálice z pera Tomáše Hanzlíka. Je radost sledovat, že úroveň festivalu jde rok od roku nahoru a nezbývá než pogratulovat hudebníkům, Tomáši Hanzlíkovi i celému organizačnímu týmu k dalšímu úspěšnému ročníku. A za rok opět v Olomouci.
