Devátý ročník Olomouckých barokních slavností se nese ve znamení výrazných změn. Festival nejenže rozšířil svoji dramaturgickou nabídku o štědře koncipovanou koncertní řadu – čemuž ostatně uzpůsobil také svoji délku – ale zároveň představil nové rezidenční těleso Volantes Orchestra s uměleckou vedoucí Veronikou Manovou. O tom, zda festivalu nová podoba sluší, se mohli posluchači přesvědčit na pátečním zahajovacím galakoncertu Il Boemo ve světle svých současníků v sále domu U Parku. Kromě nového rezidenčního orchestru vystoupila také sopranistka Lenka Máčiková. Hudbu řídil dirigent Jakub Kydlíček.
Sestavení koncertního programu je mnohdy větším oříškem, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejenže dramaturg stojí před nelehkým úkolem vybrat díla, která spolu budou dobře fungovat, ale současně musí najít rovnováhu mezi progresivním programem – plným čerstvě spartovaných zapomenutých klenotů z hlubin hudebních sbírek – a zlatým fondem evropské hudební tradice. Domnívám se, že zahajovacímu koncertu Olomouckých barokních slavností se tuto rovnováhu najít podařilo. Ať již jde o ouverturu z opery Antigona skladatele Tommase Traetta, árii Ah non dir che ingrato z opery Medea in Colchide Johanna Gottlieba Naumanna či ouverturu z melodramu Andromeda a Perseus Antona Zimmermanna na straně méně známých děl a skladatelů, nebo o árie Batti, batti, o bel Masetto a S’altro che lacrime Wolfganga Amadea Mozarta, Ciacconu Niccola Jommelliho a Sinfonii č. 2 Karla Ditterse von Dittersdorf na straně „zlatého fondu“. Dílem, které se tomuto dělení částečně vyhýbá je árie Palesar vorrei col pianto Josefa Myslivečka z opery Il Bellerofonte. Ačkoliv je totiž Josef Mysliveček jméno, které u českých posluchačů nepochybně rezonuje, jeho zastoupení v koncertních sálech zatím bohužel není takové, jak by si jeho skladatelské kvality zasloužily. Nejspíše i proto byl Mysliveček – právě onen Il Boemo – středobodem zahajovacího festivalu, jeho árie navíc pochází přímo z kroměřížského hudebního archivu, a tak je její přednostní místo docela pochopitelné.
Dramaturgická stránka úvodního festivalového večera byla rozhodně pozoruhodným příslibem, samotný hudební výsledek však ležel v rukou nového orchestru. Měl-li jsem nějaké pochybnosti, rozplynuly se již po pár taktech úvodní ouvertury Tommase Traetta – orchestr byl výtečně sehraný a rytmicky přesný. Nejpatrnější to bylo v částech, kde hudební faktura prořídla a zaznívaly například pouze hoboje či flétny. Ostatně obě tyto skupiny si zaslouží zvláštní ocenění za precizní nasazování (žádné kaskádovité „mexické vlny“, jak se občas stává i u orchestrů s pyšným renomé) a vytříbenou barvu. Fantasticky delikátní byla práce dirigenta Jakuba Kydlíčka s tempem a výrazem – zatímco někde vdechnul hudbě bezstarostnou lehkost a rozvernost, již o pár taktů později mohla hudbu uchvátit ponurá melancholie či ryzí vztek. Udělat drastickou změnu však není nic pozoruhodného, zato dát změně hudební logiku a vnitřní vývoj, to vyžaduje naprosto přesnou představu o konkrétní skladbě, a navíc schopnost přetlumočit tuto představu hudebníkům. Jakub Kydlíček přesně ví, jak využít dynamické a tempové odstíny nejen pro gradaci, ale i pro mnohem komplexnější hudební vyjádření. Neméně působivé bylo také spojení orchestru a sopranistky Lenky Máčikové. Kromě bezchybné intonace a skvělé artikulace zaslouží pochvalu její zvládnutí afektové roviny skladeb, které obzvláště v truchlivějších okamžicích přetékaly emocemi. Sopranistku také doprovodili sólové nástroje – v případě Myslivečkovy árie to byl přirozený lesní roh Johannese Leuftinka a u Mozartovy árie violoncello Libora Maška. Tyto barevné extrémy dobře ilustrovaly, jak působivé může být, spojí-li se jemný tón lesního rohu či bleskové figurace violoncella se zpěvním hlasem.
Zahajovací koncert Olomouckých barokních slavností představil festival v plné síle a s pestrou dramaturgickou koncepcí. Nový rezidenční orchestr Volantes Orchestra navíc dokázal přesvědčit o svých interpretačních kvalitách a vyhlídky na další koncerty a představení jsou tak ještě sladší. Osobně se domnívám, že změny festivalu prospějí a umožní mu růst nejen z hlediska kvantity, ale i kvality. Tak tedy, setkáme se na Gusmanovi?
