Jedním z nejočekávanějších a vpravdě rozhodujících momentů Ostravských dnů byl nedělní koncert nazvaný ONO Poprvé. Při jeho příležitosti vystoupil v Trojhalí Karolina zcela nový čtyřiaosmdesátičlenný orchestr Ostrava New Orchestra, který vznikl právě pro tuto příležitost a měl za úkol nahradit dosavadního partnera nejen ostravských akcí nové hudby, tedy Janáčkovu filharmonii. Dlouhodobě a viditelně rostoucí nechuť ostravských hudebníků k provozování soudobé a experimentální tvorby však vedla Ostravské centrum nové hudby k rozvázání dlouholeté spolupráce s tamním orchestrem a založení vlastního tělesa. Tento riskantní podnik stál prakticky až do poslední chvíle na vodě a čestném slovu zúčastněných. Ostrava New Orchestra je složen z mladých hudebníků z celého světa, kteří se zde poprvé setkali před bezmála dvěma týdny. V rámci festivalu je čekají ještě tři další vystoupení.
Program otevřela kompozice #9.7 Philla Niblocka, jež ctí jeho tradiční kompoziční postupy. Nepřetržitý jednolitý zvuk, jehož charakter se v rámci dlouhého časového úseku pozvolna mění skrze mikrotonální posuny různých sekcí. V rámci této ideálně zcela hladké plochy však bylo možné nejen díky cyklickým gestům dirigenta Petra Kotíka rozpoznat jednotlivé fáze proměny zvukových poměrů. Uvést tento pokojný aurální zážitek jako první dává jistě dramaturgicky smysl, avšak jisté napětí (a v některých případech i nedostatečné soustředění) mezi hráči bohužel zapříčinilo několik jistě neplánovaných zakolísání. Niblockova hudba ale vyžaduje dvojí míru soustředění: je velmi precizní a zároveň nanejvýš křehká. Specifické psychologické působení této časově široce rozvržené plochy na posluchače se však v žádném případě neztratilo. Nově připsaného partu pro (anti)sólové violoncello se zhostil Juho Laitinen, který však nefungoval jako běžný sólista, nýbrž přirozeně doplňoval celek tělesa za sebou.
Série krátkých skladeb Six Short Places již poukázala na barevné a dynamické možnosti nového orchestru. Rezident Institutu Ostravské dny 2017 Devin Maxwell vytvořil řadu jakýchsi výřezů z vyšších celků, jež přicházejí i rozplývají se stejně nečekaně. V této výpravné hudbě bez násilných hran do sebe organicky zapadají různě rytmicky stavěné plochy a linie, které vykreslují více či méně kompletní obrazy. Tedy obrazy stále otevřené dosazení představ ze strany posluchače. Na tomto místě je též třeba zmínit jasný a široký orchestrální zvuk, tentokrát pečlivě nasnímaný a skrze reprosoustavu jemně zesílený techniky z Českého rozhlasu Ostrava.
První polovinu koncertu uzavřel Salvatore Sciarrino se svojí již tradičně spíše ambientní skladbou Giorno velato presso il lago negro čili Zamlžený den u černého jezera. Sciarrinova výpravná a detailně popisná hudba si žádá nemenšího soustředění, kterého se jí nyní již dostávalo podstatně více, než v případě Niblockovy úvodní skladby. Toto nasazení jistě podpořila i sólistka Hana Kotková, jež jako obvykle předvedla širokou paletu více či méně alternativních houslových artikulací a perkusních technik v bezchybném provedení. Do nočního blues osamělého hlasu v prostředí, které jej co chvíli alespoň zvukově přemáhalo, občas poněkud škodolibě aleatoricky zasahoval i ruch aut projíždějících jen pár metrů od koncertní haly. Je to organizační detail (a administrativní očistec), který se sám o sobě dá odpustit; je spíše škoda, že za účasti primátora města a nahrávání koncertu pro ČRo nedošlo k jednorázovému uzavření průjezdu na ne zcela důležité komunikaci. Soustředěný posluchač náročné hudby však je zajisté schopen tyto nevyhnutelné skutečnosti odfiltrovat sám. Příjemným překvapením pak byl narozeninový přídavek pro bohužel nepřítomného Sciarrina ve formě Capriccia č. 5 pro sólové housle. Hana Kotková opět prokázala naprosto kontrolu svého nástroje, zatímco se neustále a sebejistě udržovala na krajní poloze houslového zvuku.
Idin Samimi Mofakham zahájil druhou polovinu programu jakousi postmoderní dekonstrukcí klasického klavírního koncertu. Dramatické plochy smyčců, jež po celou dobu držely vysokou míru napětí a jen pouze občas jej mírně uvolnily, se realizovaly skrze nestálou spektrální paletu efektního širokého vibrata, kolísavých glissand a vrstvených trylků. Na náhlých přerušeních hudebního proudu s jistými a přesnými nástupy bylo jasně vidět, že se nový orchestr již takříkajíc srovnal. Klavíristka Keiko Shichijo subvertovala klavírní koncert nejen novými technikami hry tzv. string piana (tedy rozeznívání samotných strun klavíru) a klastrovými údery, ale i skrze početné odkazy na klasická díla. Nebylo možné si nevšimnout narážky na stoupající začátek Čajkovského prvního klavírního koncertu, rozkolísané melodie Letu čmeláka či závěrečné série orchestrálních rázů ohlašujících konec symfonické věty. Tradiční kontexty těchto tradičních postupů a melodií zde byly proměněny a spíše ironicky užity jako jakési referenční body orientace. Další zpochybnění formy přišlo v samotném uchopení klavírního partu. Přestože šlo o náročný a dynamicky velmi rozsáhlý materiál, virtuozita v běžně chápaném smyslu tu nebyla cílem. Tradiční kadence též absentovala. Původně sólový nástroj se tak stal činitelem spíše zvukotvorným než strukturálním.
Rostoucí disciplína a koncentrace hráčů vyvrcholila v Xenakisově Aïs. Ostrava New Orchestra zde nabídl naprosto jednotný, kompaktní a především přesný zvuk. Přes náročnost Xenakisovy hudby si těleso po celou dobu udrželo vyvážený a čistý tón. Dosti hlasitá rytmická sekce v čele s Tamásem Schlangerem přidala na dramatické naléhavosti tohoto díla pojednávajícího o dualitě života a smrti. Doprovodné texty vyňaté z antických děl přednesl baryton Holger Falk, jehož je v České republice možné zhlédnout mj. v opeře Oresteia stejného autora. Masivní finale Aïs potvrdilo úspěch celého dramaturgického i organizačního rozhodnutí založit nový orchestr přímo pro potřeby Ostravského centra. Intenzivní nasazení a upřímný zájem na hudbě se nesl celým večerem a přelil se i v samotné publikum. Ten pravý vrchol celé události však přišel teprve až po doznění hudby i bouřlivého potlesku. Bylo to ve chvíli, kdy mezi mladými hudebníky, kteří se seznámili před deseti dny, spontánně začala padat objetí, plácnutí rukou i úsměvy, značící čirou radost z výborně odvedené práce.
