Kdo čeká večer koncert, bude se možná i trochu nudit, upozornil dopoledne na tiskové konferenci Heiner Goebbels a já jsem si na to vzpomněla, když jsem 25. května usedla v parteru pražského Divadla Archa a místo pódia viděla jen obrovské projekční plátno. Ovšemže, jsme přece v divadle, připomněla jsem si a byla v tom rovněž i vzpomínka na Goebbelsův „scénický koncert“ I went to the house but did not enter, jemuž dalo Pražské jaro před čtyřmi roky prostor v Národním divadle, a na hudebně-divadelní představení Schwarz auf Weiss v provedení Orchestru Berg v roce 2009.
Orchestr Berg hraje tento rok ve znamení své 15. sezóny a jeho malé jubileum připojilo Pražské jaro ke svému velkému jubileu a nabídlo festivalovému publiku skutečnou soudobohudební lahůdku: scénický koncert Heinera Goebbelse Songs of wars I have seen v „bergovském“ nastudování. Berg pojednal tento koncert koncepčně obdobně jako všechny ostatní koncerty své sezóny, neboli spojil uvedení Goebbelsova díla s premiérou nové skladby mladého českého skladatele. Volba padla na Petra Wajsara, nejdříve si tedy do posledního místa zaplněné auditorium Divadla Archa vyslechlo – a shlédlo – jeho Vápennou sinfoniettu, jejímiž spoluautory jsou Marek Bureš jako režisér a Michael Gahut jako kameraman.
Proto to projekční plátno
Orchestr s dirigentem jsou po celou dobu projekce za plátnem, takže divácký vjem je plnohodnotně filmový. Od počátku je zřejmé, že jsme svědky zpřítomněné jasné umělecké vize a obrazy na plátně sledujeme téměř bez dechu. Není to žádná selanka, obsahem filmové básně je výrobní proces probíhající v jedné aktivní tuzemské vápence včetně jeho některých ohlušujících fází, které skladatel začlenil do struktury kompozice (skladba je koncipována „pro komorní orchestr a vápenku“). Také nic popisného: v záběrech chybí lidé, protagonisty jsou stroje, tovární zařízení a zpracovávaný kámen, práce s video sekvencemi má hudební formu – „motivy“ se vracejí, vrcholný záběr je na způsob račího postupu – a Wajsarova hudba je naopak organicky srostlá s filmem, ožívá v ní svébytná poetika grandiózních průmyslových pochodů i archetyp přírody v jejich sousedství.
Na Goebbelsův scénický koncert se pódium otevřelo, hudebníci sedí ve dvou „patrech“. Dole devět žen v prostoru stylizovaném trochu jako obývací pokoj – s kobercem a stolními a stojacími lampami, které jsou zakomponovány do světelné režie představení, nahoře devět mužů. Genderové rozdělení není náhodné, v kompozici hraje ústřední roli text, jehož autorkou je Gertrude Stein. Je psán v ich formě, dirigent Orchestru Berg Peter Vrábel jej nechává přednášet jednotlivé hráčky. To je nejnáročnější položka nastudování, ale členové orchestru jsou z nekonvenčních dramaturgických projektů už na leccos zvyklí.
Ne všechny hudebnice se s nutností přednášet text na střídačku s hraním popasovaly stejně zdatně, k nepřesnostem nebo nejasnostem občas přispěly i ne vždy pohotové reakce zvukaře, celek nicméně vyzněl koncízně. Provedení nesmírně prospělo, že si tvůrci koncertu dali práci s překladem textu Steinové do češtiny a že překladatel Jiří Měsíc při tom respektoval strukturu a rytmickou charakteristiku originálu. Dlužno podotknout, že vzhledem k polystylovosti hudby, do níž Goebbels zakomponoval mimo jiné i různě stylizované citace ze scénické hudby Matthewa Lockeho k Shakespearově Bouři, se někteří hudebníci museli chopit i starých nástrojů, o nutnosti „přepínat“ na swing, hrát na tibetské mísy a podobně ani nemluvě.
Byl to zážitek, na který se dlouho nezapomíná. Jak Wajsar, tak Goebbels se svými tvůrčími týmy povzbuzují posluchače jemně, nenásilně k meditaci. Vápenná sinfonietta nevyznívá jako kritika průmyslové devastace krajiny, Písně prožitých válek nestaví násilí a nenávist na pranýř. Věci jsou tak, jak jsou, a každý si v předkládaném uměleckém obraze může najít identifikační kód své vlastní reality. Důležité je, že jsou to obrazy co možná nejvíc komplexní.
K mimořádnosti akce přispěla i osobní přítomnost Heinera Goebbelse, škoda jen, že Pražské jaro nepřidalo k tištěným programům překlad textů Steinové a že neuvedlo jmenovitě členy Orchestru Berg. Zasloužil by si to nejen Walter Hofbauer (nejen) za své dlouhé trubkové sólo v závěru Goebbelsova díla, ale i recitující muzikantky, z nichž každá vkládala do svého partu výraznou individualitu, jakož i všichni ostatní. Zejména v Goebbelsových skladbách je vždy každý sám za sebe a tedy vlastně sólistou.
