Po třech letech od premiéry první opery Emila Viklického Faidra jsme se ve Státní opeře setkali s jeho druhým operním dílem Oráč a smrt . Oproti Faidře se jedná o dílo komorní rozsahem, obsazením i délkou: hodinu trvající pěvecká disputace na obecně lidské téma života a smrti pro dva pěvce, 12 členů sboru, 10 tanečníků a 19 orchestrálních hráčů. Libreto podle dialogu Jana z Teplé napsal Dušan Robert Parisek , jenž se ujal také režie jevištní realizace. Civilní a oratorně statické provedení v černobílé barevné dvojpólovosti bylo vytvořeno především světlem a pohybem (choreografie Pavel Šmok ): půdorysný světelný kříž vymezoval hrací plochu na čtyři pole, v nichž se pohybovali sboristé s tanečníky a vytvářeli geometrická či skulpturální seskupení. Mezi nimi se vynořovaly světelný kužel nebo některý ze sólistů, filmová a diapozitivní projekce na horizontu oživovala bezdějovou statičnost. Hudba Emila Viklického však vůbec nepřidávala na dojmu statičnosti, tryskala a proměňovala se jako barevný průvodce černobílého obrazu. Poukazovala na folklorní zvukovou reminiscenci, historizující vazbu na chorální i renesanční inspiraci, stejně jako na rytmizující útržky flašinetového valčíku. Hudba bohatě řasená, sice ne pro velký aparát a mnoho hlasů, avšak barevně nápaditá a vokálně ukotvená. Sólistům i sboru dala rozsáhlou příležitost, čehož bohatě využili. Aleš Briscein a Jana Sýkorová se dobře zhostili velkých úkolů; na jejich interpretaci zcela závisel úspěch večera. Svůj sytě znělý mezzosoprán sólistka zúročila v postavě Smrti; nemohla zde použít ženského šarmu a přitom role výrazově i obsahově rozměrná na ni kladla nemalé nároky. Velmi dobrou dikcí, jež jí dávala srozumitelnost, upoutala vnímavost posluchače, čemuž napomáhala i barevná kvalita jejího širokého hlasového fondu. Rovněž Aleš Briscein v roli obsažnější, než označení Oráč napovídá, přitáhl pozornost hlasovou dispozicí a vroucí zainteresovaností k atakujícím otázkám a obžalobě. Oběma protagonistům se tak podařilo naplnit široký prostor, nebezpečně věnovaný jen jim. Díky Šmokově práci s tanečníky a jednotlivci sboru se jeviště neutápělo ve statickém strnutí, ale společně se sugestivní projekcí mělo řadu zajímavých, poutavých míst. Emil Viklický od kompozice Faidry ušel nemalý kus cesty, jež vyústila do introvertního vnímání menší formy; nechybí jí ale rozmáchlé vedení hlasů, jedinců i sboru. Barevně instrumentovaný orchestr nahrazoval sólovými vstupy nástrojů i barevností rozmanitých bicích nástrojů do jisté míry plně obsazený orchestr. Druhé dílo Emila Viklického Oráč a Smrt se mi jeví jako výsledek jasného růstu skladatelské osobnosti a prokázané citlivosti k divadelnímu žánru.
