Od inauguračního koncertu Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií 4. (5.) 10. se očekávalo mnoho. Byl to večer plný symbolů. Oranžová výzdoba z gerber Dvořákovy síně Rudolfina byla vizuálním symbolem evoluce a reformy ČF, Ebenova skladba Vox clamantis závazkem, že se nový umělecký šéf bude věnovat moderní hudbě a české především, Beethovenova Osudová příslibem návratu ke koncepčnímu provádění hudby vídeňského klasicismu, Mahlerovy Fünf frühe lieder připomenutím jednoho z autorských pilířů ČF a Janáčkova Sinfonietta reprezentovala pilíř hlavní – českou hudbu. Provedení Ebena bylo nejlepší, jaké jsem slyšel, skladatel by z něho měl určitě radost. První větu Osudové hrál orchestr velmi energicky, občas zbytečně ostře, zato Andante mělo moc pěkně prozpívané fráze, třetí věta byla slavnostní a málo elegantní, finále se snažilo o jiskrnost, ale ne vždy se to dařilo. Mahler byl nesporným vrcholem večera. A to jak díky barytonistovi Geraldu Finleymu , jehož interpretace byla nejzajímavější, jakou znám, tak dirigentovi a orchestru. Velkolepým závěrem měl být Janáček. Určitě to bylo velmi slavnostní, zvukově masivní, ale podobně jako v Beethovenovi jsem měl pocit, že hráči tak moc chtěli vyjít dirigentovi vstříc a byli tak nabuzení, což v minulosti nebývalo, že občas něco nevyšlo, jak by mělo. (Poznámky na okraj: Revoluční posazení kontrabasů pod varhanní emporu čelem do sálu považuji pro určité typy skladeb za velmi šťastné. První polovinu byl koncertním mistrem Miroslav Vilímec , druhou vedl Josef Špaček , což bylo sympatické gesto.) Očekávání sice nebylo naplněno beze zbytku, ale aktivace všech hráčů a vstřícnost vůči Jiřímu Bělohlávkovi je velmi pozitivním signálem vnějšímu světu. Večer měl bezesporu nadstandardní úroveň!
