Orchestr Berg již řádku let staví své koncerty kolem témat či klíčových slov spojujících skladby na programu. Někdy jde spíše o volné asociace, jindy je souvislost hlubší. Tato strategie umožňuje zajímavě si pohrávat s dramaturgií a zároveň pomáhá publiku naladit se určitým způsobem na zážitek z většinou neznámé hudby. V neposlední řadě může téma koncertu fungovat jako v dobrém slova smyslu marketingový tahák zvyšující atraktivitu pro ty, kdož by se soudobé vážné hudby obávali. To byl tak trochu případ koncertu, který Berg odehrál v úterý 4. dubna v pražském klubu Roxy – prostředí pro vážnou hudbu netypickém, ale pro Berg již dříve úspěšně vyzkoušeném. Ze zdravotních důvodů nemohl nastoupit šéf Bergu Peter Vrábel a jeho místo proto zaujal mladší dirigent Petr Louženský.
Tím hlavním avizovaným lákadlem večera nadepsaného Groove byl Koncert pro gramofony a orchestr britského skladatele Gabriela Prokofieva, vnuka slavného Sergeje. Než však došlo na něj, zazněla ve světové premiéře skladba Být – žít v Čechách žijícího, původem běloruského akordeonisty a skladatele Romana Zabelova. Jako Zabelov Group v duu s bubeníkem Janem Šiklem vytváří hudbu na pomezí tanečních rytmů, zasněných melodií a občasných elektronických efektů. Zároveň studuje kompozici na HAMU. Jeho orchestrální kus stavěl na kontrastech hladivých a harmonických hudebních prvků se složkami lehounce rušivými – elektronickými či amplifikovanými ruchy a hlasy, disonantními plochami nástrojů, nepravidelnými rytmy. Místy se tyto dva póly složily zajímavě, celkově ale skladbě chyběla pevnější struktura. To, co v Zabelov Group na malých plochách funguje, zde se táhlo bez ladu a skladu rozprostřené do komorního ansámblu. U některých složitějších rytmů navíc nebylo jasné, zda jsou nepravidelnosti cílem, či nedopatřením.
Pak na scénu nastoupil nenápadný chlapík jménem Mr. Switch a Berg se rozšířil o další hráče. Gramofony se ve vážné hudbě v posledních letech tu a tam objevují, někdy slouží jako rozšíření zvukových možností, jindy jako způsob recyklace hudebního materiálu. V Prokofjevově koncertu z roku 2007 jde především o představení gramofonu jako nástroje umožňujícího virtuózní hru srovnatelnou s klasickými nástroji. Koneckonců se v DJingu pořádají soutěže a fakt, že Mr. Switch je držitelem několika světových titulů, nebyl v propagačních materiálech opomenut. Velkoplošná projekce detailu jeho rukou na deskách a ovládacích prvcích gramofonů tento aspekt ještě zdůrazňovala. Na deskách jsou nahrány tóny a fráze korespondující s tím, co hrají orchestrální hudebníci, takže před posluchači se rozehrává dialog, v němž se stírají hranice mezi živým a reprodukovaným. Slyšíme třeba frázi houslí či kontrabasu a teprve, když DJ pohne rukou na desce, zjistíme, že vycházela od něj. Toto napětí, společně s nezpochybnitelnými schopnosti Pana Přepínače bleskově přehmatávat mezi deskami a táhly dělalo z koncertu zvláštní zážitek. Zvláštní i tím, že Prokofjevova hudba sama o sobě příliš zajímavá nebo osobitá nebyla. Trocha skorominimalistického opakování, trocha romantických harmonií, opatrné disonance, ozvuky tanečních rytmů různých stylů. Nápaditostí vyčnívala pomalá část, v níž gramofonista plynulými změnami rychlosti přehrávání měnil výšky tónu a z gramofonu vytvořil naříkavý těremin, jehož linie se úzce proplétala s flétnou hrající podobné tóny. Sólovým přídavkem Mr. Switch potvrdil, že bez ohledu na to, jaká hudba se mu dostane pod prsty, je schopen ji přesekat a přemíchat v něco jiného.
Po přestávce se ovšem na pódium Roxy dostavilo dílo, které rychlé prsty na černých kotoučích téměř vymazalo z paměti. Slovenský improvizátor a skladatel Miroslav Tóth ve videoopeře Tyč spojil zcela nepravděpodobné součástky do celku, který byl možná pro publikum trochu hůře stravitelný, ale zároveň odvážný ve formě i obsahu. Ke komornímu ansámblu doplněnému bubeníkem a elektronickými zvuky se po chvíli přidal saxofonista zabalený od hlavy k patě v alobalu, který po celou přibližně půlhodinu téměř nepřestal z nástroje vyluzovat zvuky rezonující i jeho třpytivým oblečkem. Označení videoopera bylo třeba chápat s rezervou, protože děj byl vysoce abstraktní, zpěv se vyskytoval pouze v podobě zkreslených hlasů a scénická akce se omezila na několik málo prvků – vysavač, topinkovač, blikající lampičku. Filmová složka nás prováděla chodbami tajuplné budovy, napůl vily, napůl úřadu, v jehož zdech se elegantní ženy plazí po kobercích, muži v oblecích upřeně hledí zpoza stolu a postavy v kápích temně mručí, zatímco se za nimi na zeď promítají útržky pornofilmu. Akustické nástroje se výborně pojily s elektronickými ruchy, občas je napodobovaly, jindy hrály hudbu, která byla původně příjemně melodická, ovšem skřípavé témbry jí pokroutily výraz. S blížícím se finále do hry vstoupil industriální rytmus bicího automatu. Výsledkem byl útvar, který těžko zařadit, ale jehož atmosféra silně upomínala na filmy Davida Lynche říznuté atmosférou expresionistických hororů.
Konzervativněji naladěná část publika si možná Tóthovu operu, která si v některých pasážích pohrávala s krajní hlasitostí, tolik nevychutnala a dala přednost virtuozitě Prokofjevova Koncertu. Pro mě byla Tyč mimo jiné příjemným signálem, že se Berg nebojí trochu ve své dramaturgii zariskovat.
